Život Čingis-chána

Čingis-chán se narodil v zemi Blun-Julduk v létě 559 podle mogullského kalendáře, v roce prasete (mogullsky Tongus), což odpovídá létu roku 1162 od vtělení Boha Slova.

Když Čingis vyšel z matčina těla, držel v ručičce sraženinu krve, o čemž řekla porodní bába jeho otci. Ten svolal své důstojníky a jeden z nich řekl, že to je znamení, že chlapeček se jednou má stát velkým vojevůdcem a pokoří mnohé země. Otec nazval malého Tamučin, ale když byl později prohlášen za chána, přejmenoval se na Čingise, což v mogulském jazyce znamená “moře“.

Rodokmen Tam-u-čina

Je třeba uvést, že Mogullové mají ve zvyku počítat rodokmen nikoli od zakladatele, ale obráceně a navíc ne dál než do sedmého kolene. Ale my uvedeme rodokmen celý:

• Čingis-chán
• Iessugi-Bajadur-chán (skoro jako Ješua nebo Jusus)
• Bortan-chán
• Kabull-chán
• Tumeně-chán
• Bassikar-chán
• Dutumin-chán
• Tocha-chán
• Buděndžir-Magog, syn vdovy Alanku, (Alanku spávala sama a hlídaly ji četné stráže. Jednou se v její ložnici objevilo oslnivé světlo, které se změnilo v muže. Ten ulehl vedle ní, ale po chvíli se rozplynul. To se opakovalo po několik nocí. Po čase pak Alanku porodila Buděndžir-Magoga)
• otec Alanku, syn Julduse, jehož jméno není známo
• Juldus-chán
• Mengi Hodža-chán
• Těmiraž-chán
• Kajmaču-chán
• Simčauču-chán
• Bukbendu-chán
• Mekočin Borell-chán
• Kipči-Mergen-chán
• Kav-Idill-chán
• Běrtězeně-chán

Mezi vládou Běrtězeně-chána a útěkem Kaina do Irdagana-Kon je v rodokmenu mezera 450 let, kdy Mogullové žili mezi horami Irgana-Konskými. Jména knížat nejsou známá, ale všichni byli Mogullové. Dále:

• Kain (neměl chánský titulu, protože oficiálně nebyl jmenován, fakticky ale chánem byl)
• Ill-chán
• Tiniis-chán
• Mengli-chán
• Juldus-chán
• Ai-chán
• Ogus-chán
• Kara-chán
• Mungal-chán
• Alenča-chán
• Kajuk-chán
• Dobbakui-chán
• Ijelče-chán
• Taunak-chán
• Turk
• Iafis (Jáfet – Jupiter)
• Nui (Noe)
• Čamech
• Matušlak
• Idrus
• Berdi
• Melagil
• Šinan
• Anus
• Šiss
• ADAM, přezdívaný Safi Jula

Když umřel Iessugi-Bajadur-chán, Čingis-chánovi bylo třináct let. Podle zákonů Mogullů byli všichni poddaní povinni platit chánovi každoroční desátek a takových bylo 40.000 rodin patřících pouze do jednoho rodu. Krom toho desetinu platily i mnohé sousední rody. Ale protože Čingis-chán byl velmi mladý, některé sousední poddané rody se rozhodly daň neplatit. Jen třetina jich zůstala věrná Čingis-chánovi, a dvě třetiny se odklonily. Byly to rody: Burganaj-Kariltuk, Kataguni, Čilčuti, Džogereti, Mironi a Marketti. Jedny dříve a druhé později však Čingis-chán různým způsobem přivedl k poslušnosti.

Matkou Čingis-chána byla Ulun, přezývaná také Iga, což v mogullském jazyce znamená „Velká“. (To je i rozluštění onoho „mongolského jha“ (rusky iga = jho). „Iga Mogull znamená „Velcí Mogolové“. Měla i jiná jména, ale všechna měla význam stejný - „Vládkyně“.) Pocházela z rodu Allaknutů a byla velmi moudrá. Po smrti Čingischánova otce ji k sobě vzal Menglik-Ička z rodu Kunachmarů.

Když vzbouřivší se Burganaj-Kariltuk svedl Tajzeuty, Nerony a další dotyčné rody z poddanství rodilého vládce, tehdy Čingisovi zůstalo jen málo rodin. Všemožně se snažil mírným způsobem tuto situaci zvrátit, ale ve svých necelých třinácti letech byl nakonec nucen vyrazit do krvavé bitvy. Ale protože síly byly rovné, přemoci vzbouřence se mu nepodařilo.

V létě jistý člověk z rodu vzbouřenců zpravil chána o tom, že vzbouřenci se spojili, aby na něj nečekaně udeřili. Tehdy Čingis-chán, který už tehdy byl vynikajícím bojovníkem a velitelem, sebral vojsko v počtu 30.000 ze 13 jemu věrných rodů. Vyvedl je do pole, kde postavili tábor s věcmi a sám vojsko rozestavil na místa. Nepřítel dorazil s vojskem 5 – 6 tisíc a byl na hlavu poražen. Čingis-chán zavelel postavit sedmdesát velkých kotlů s vodou a zapálit pod nimi oheň. Když voda začala vřít, všechny urozené strůjce do ní spustili hlavou dolů a zaživa uvařili.

Pak Čingis-chán šel do tábora nepřítele, vzal mnoho kořisti a zajatců a ostatní tam zničil. Tím zvětšil své vojsko o velký počet bojovníků.

Byl jistý člověk z pokolení Cojgeretů jménem Čamuka-Čičen. V jazyce Mogullů Čičen znamená „výřečný člověk“. Tento člověk přišel k Sungunovi, velkému synovi Auneka-chána karaitského a říká: „Vy si tu s otcem myslíte, že Čingischán je váš přítel, ale já  vás mohu ujistit, že požádal Tajan-chána Najmanského a Bajrak-chána, aby společně začali válku proti vám.

Aunek-chán rozhodl, že takové informace nelze brát na lehkou váhu, ale úplně uvěřit Čamukovi nemohl, protože rod Čingis-chána mu před lety nejednou své přátelství dokázal činy. Nicméně byl připraven na všechno. Zároveň svému synovi vyprávěl o velikém dobrodiní, za které byl otci Čingis-chána vděčný.

Nyní, po zprávách od Čamuky bylo rozhodnuto nalákat Čingischána na nabídku spojenectví skrze sňatek jeho syna Čuči s dcerou Aunek-chána. Ale protože se přece jen bál, že pokud by se sám objevil u Čingischánova dvora, mohl by být bez okolků zabit, poslal místo sebe věrného starého důstojníka Bukadaje-Kanzata, aby návrh chánovi předal.

Ten přijal posla velice vlídně a nevěda o lživém obvinění Čamuki-Čičena, vypravil se v doprovodu dvou důstojníků ke dvoru Aunek-chána. Cestou však potkal svého nevlastního otce Menglik-Ičkoju, od něhož se dozvěděl o údajných zlých plánech Auneka-chána. Okamžitě se vrátil, posla bohatě obdaroval a spolu s ním zpátky poslal i své pozvání, aby je svým příchodem poctil Aunek-chán osobně. Protože ale právě nemá dostatek dobytka, aby mohl řádně milého hosta uctít, proto žádá návštěvu odložit až do té doby, dokud dobytek nebude řádně vykrmen.

Pět-šest dní po odjezdu posla přišli k Čingis-chánovi nějaký Badu s bratrem Kišlikem a požádali o rozhovor o samotě. I vyprávěli, že když pásli koně jednoho z prvních důstojníků při dvoru Aunek-chána, zaslechli rozhovor důstojníka se ženou, z kterého vyplynulo, že jejich chán se rozhodl ráno zcela nečekaně na Čingis-chána zaútočit. Uslyšev to chán, okamžitě poslal rozkazy svým nejbližším důstojníkům, aby co nejdříve přijeli a své ženy, děti i staré a skot odeslali do vzdálených míst Balčuna-Balak.

Sám se s družinou 2.500 vojáků (vše, co se podařilo sehnat za tak krátkou dobu) postavil do pole a přikázal vojákům držet koně pod uzdou a čekat na rozkaz v kterýkoliv okamžik začít konat.

Aunek-chán Karaitský se blížil za východu slunce, maje 12.000 vojáků. Tehdy Čingis-chán na radu jednoho ze svých poradců jménem Kojuldar Čičena rozdělil vojsko na dvě části a s jednou z nich se schoval na odlehlém místě, zatímco druhá statečně očekávala nepřítele.

Když přední oddíl Aunaka minul léčku a narazil na oddíl v poli, začala bitva. Vojáci Čingis-chána oddíl obklíčili, udeřili zároveň ze všech stran a zcela ho zničili. Aunek-chán vida, že jeho vojáci prohrávají, vyrazil jim na pomoc spolu se svým synem Sungunem. Ale nepomohla jim jejich přesila a všichni byli pobiti. Kdo přežil, v hrůze prchal pryč. Syn Auneka Sungun byl těžce raněn ranou kopí do obličeje.

Čingis-chán měl radost velikou, že s tak malým počtem vojáků se mu s nevelkými ztrátami podařilo rozbít tak velký předsunutý oddíl. Ale hlavní armáda Auneka byla stále na cestě, a tak se chán správně rozhodl odejít pryč a vyrazil přímo do Balčunu-Balaku, kam byly předem odvedeny ženy, děti, starci, dobytek i majetek. Ale když dorazili na místo, byli nuceni kvůli nedostatku vody odjet k řece Kalassui, kde nad územím vládl rod Konkurátů, jimž vládl vladyka Turk-Illi, příbuzný Čingise.

Čingis k němu poslal jednoho svého důstojníka se žádostí o setkání a zprávou o tom, že pokud je připraven zůstat jeho přítelem, pak ať se podřídí, ale pokud se bude protivit, bude zničen. Když to Turk-Illi uslyšel a promyslel, uznal, že je lépe podřídit se Čingischánovi a zaštítit se jeho silou. I podřídil se i s celým rodem a společně odešli odtud k řece Kollanuaeru.

Potom Čingis-chán poslal jednoho člověka z rodu Badurginů jménem Arkaizun-Baj-Bajadur k Aunek-chánovi Karaitskému s pokáráním, že prokázal velkou nevděčnost a je nezbytné nezapomínat, že se svým synem Sungunem jsou jako dvě kola téhož vozu: pokud se jedno zlomí, jsou k ničemu obě.

Potom Čingis-chán s celým svým vojskem šel na Aunek-chána se Sungunem. A byla bitva krvavá, ale štěstí bylo na straně Čingise. Aunek-chán spolu se Sungunem byli nuceni se dát na útěk, zanechavši vítězi všechna svá území a všechny své poddané. Běželi k Tajan-chánu Naimanskému, ale cestou padli do rukou dvou murzů (příslušníci vládnoucího rodu) Kurimaze a Tamika. Ti, když se dozvěděli o zradě Auneka, všechny jeho lidi pobili a servali z nich vše, co měli. Aunukovi hlavu uřízli a přivezli ji svému chánovi Tajanovi. Ten se rozzlobil a řekl, že v případě takového významného člověka je lepší nechat ho sloužit než zabít ho. Přikázal hlavu Auleka zalít do stříbra a připevnit na opěradlo svého trůnu tak, aby tvář hleděla na obrácenou stranu. Říká se, že třikrát po té ze stříbrné masky vypadl jazyk a prý se snažil něco říci, a ze rtů cosi vypadalo. Věřilo se, že to bylo znamení.

Když se Sungun, syn Auneka, dozvěděl, co učinili s jeho otcem, utekl do města Chatjejen, kterému vládl nějaký velmož z rodu Kallačů jménem Kalizogara, ale ten místo toho, aby jej přijal, nechal ho zabít a jeho hlavu poslal spolu s jeho ženou a dětmi Čingis-chánovi. 

Po těchto událostech se téměř všechny sousední rody Čingischánovi poddaly.

A tak v létě 599 podle mogullského kalendáře (1202) minulo Čingischánovi 40 let. Všechny mogullské rody ho uznali za Velkého Chána země Naumankura.

Při té příležitosti Čingis-chán uspořádal velkou hostinu. Na této hostině byl jeden jménem Kokča, přezývaný Obraz Boží. Řekl, že všichni potomci Tamučina, tak zvali Velkého Chána dříve, budou od této chvíle až na věk věků Velkými chány z pokolení na pokolení. Tento Kukča chodil i uprostřed zimy bos a v oblečení velmi tenkém, přesto byl zcela zdráv. Vyprávělo se, že k němu v různých časech přicházel bílý kůň a jakmile se na něj posadil, ten se hned vznesl k nebesům a tam besedoval s bohy. (Velmi podobné na první svědectví o abdukcii).

Mezi tím Tajan-chán Naimanský vypravil posla k nějakému Alakusovi, vládci rodu Unguttů, aby mu sdělil, že Čingis-chán se stává každým dnem silnějším a strašnějším. Podmaňuje si sousedy, urozené lidi nešetří, všechny zabíjí a ponechává si jen nevolníky. A vyzval k vytvoření svazu proti Čingischánovi. Alakus však nejenže se odmítl s Tajan-chánem spojit, ale navíc ihned poslal posly k Čingis-chánovi s varováním o zradě.

Tehdy Čingis sezval radu všech zástupců rodů, kde bylo rozhodnuto začít válku proti Naimanům. Na jejich radu pak urychleně sebral vojsko, aby zabránil nečekanému útoku. To bylo v létě roku 600 podle kalendáře Mogullů (1203).

Na samém začátku této války Čingis-chán vyslal věrného člověka jménem Čenanojan chytit a zajmout nějaké „jazyky“, aby se dozvěděl o síle nepřítele. Když Čenanojan zajal jednoho Naimance, odvedl ho přímo k Čingis-chánovi a ten ho osobně vyslýchal. Ukázalo se, že Tajan-chán se spojil s Markatty, Uiraty a Coegeraty, přešel řeku Altaj a spěchá, aby zastihl Čingis-chánovo vojsko nepřipravené.

Čingis-chán se tedy okamžitě proti němu vydal. Naimanští vojáci byli už mnoho dní na pochodu, když průzkumné hlídky zjistily, že je před nimi nepřítel. Tehdy Čingis předal velení svému bratrovi Čučikarovi velícímu pravému křídlu vojska. Levému křídlu velel chánův syn Čuči. Sám se postavil do středu a také první zaútočil. Hned v začátku střetu byl nepřátelský chán těžce zraněn. Odnesli ho na nejbližší kopec a jeho vojsko tak zůstalo bez velitele. Nastal zmatek, a aby zachránil životy svých vojáků, Tajan-chán poslal svým důstojníkům doporučení, aby se Čingischánovi vzdali.

Ale jeho vojáci byli stateční a se vzdát odmítli, takže byli všichni pobiti. Sám Tajan zemřel na následky zranění později během útěku z bojiště. Uprchnout se podařilo jen jeho synovi Kutšlukovi, kterého se pak ujal Bajrak-chán.

Tou dobou se už blížila zima, proto Čingis-chán odešel do svého zimního bydliště. A najaře vyrazil do země Markattů, kterým vládl chán Tochtaběgi. Tento chán se zúčastnil bitvy na straně Tajan-chána, ale tehdy, jakmile viděl, kdo bude vítězem, rychle a opatrně ustoupil. Odvedl svou armádu k Bajrakovi, druhému chánovi naimanskému.

Když Čingis-chán zdolal Markatty, doplnil armádu velkým počtem bojovníků Tochtaběga-chána a vydal se k hlavnímu městu Tangut. Chán tangutský byl tou dobou už velmi starý, proto se obrnil v hlavním městě a rozhodl se přežít obklíčení za stěnami pevnosti. Po několika týdnech obléhání však vojsko Čingis-chána vzalo pevnost útokem. Starý chán byl usmrcen a pevnostní stěny zbořeny. Obsazeny byly i další pevnosti, které se nacházely v zemích tangutských, a v každé z nich nechal Čjngis-chán svou silnou družinu.

Vrátiv se z tangutského pochodu a proživ zimu, vydal se Čingis-chán na majetky Bajrak-chána, ale nezastihl ho ve městě, protože ten se nacházel na lovu. Tehdy šel za ním, chytili ho a usekli mu hlavu. Ale jeden z jeho důstojníků z mogullských rukou utekl a došel ke Kutšlukovi, synovi Tajan-chána, a Tochtabězi-chánovi Markattskému, mysle si, že tam bude v bezpečí.

Ale Tachtaběg i Kutšluk se zalekli síly i hněvu Čingis-chána a utekli na břehy Irtyše. Zastavili se poblíž měst Katliků a Coegeratů, kterým vladli princové Arssan a Kanakaběgi. A tito princové, vzdavši se Čingis-chánovi, ukázali mu, kde se skrývají uprchlíci. Ti se pokusili znovu utéci, ale Tochtaběgi padl do rukou Mogullů a byl usmrcen. Kutšlukovi se podařilo prchnout do města Turkestan ke Kavěr-chánovi Kara-Katajskému. Kavěr-chán sice nebyl takovým hostem příliš nadšen, ale přesto ho s poctami přijal, a dokonce mu dal jednu ze svých dcer za manželku.

Čingis-chán, nemaje tu už co na práci, uchýlil se do své země. Po návratu vypravil dva posly jménem Altaj a Taramiške ke Kergyzům, jimž vládl Uruss-chán, s návrhem, aby se mu poddali. Ten, chápaje, že je lepší mít Čingis-chána za spojence než za nepřítele, souhlasil se stát jeho poddaným a poslal mu po poslech dary, mezi nimiž byl i velmi vzácný pták. Turkové ho nazývali šungar a Russové krečet (druh raroha). Tento pták byl celý bílý, kromě nohou, zobáku a očí, které měl červené, velmi červené.

Po smrti Aunek-chána Karaitského byl Čamuka-Čičen u Tajan-chána Naimanského, ale později se vrátil ke svému rodu Džiogeratskému. Ale Džiogerati zvážili, že Čingis není jen jejich gosudar, ale i pokrevní příbuzný, a chápali, kolik lidí obyčejných i urozených bylo zabito kvůli Čamukově podrazu, a tak ho svázali a odvezli k Čingis-chánovi. Ten přikázal Čamuku krutě popravit odtrháváním jednotlivých částí těla za sebou. Ten, umíraje, řekl, že by s Čingisem udělal totéž, kdyby se mu dostal do rukou.

Ujguři byli poddanými Kaver-chána Turkestánského a platili mu obilní daň. Nejdříve jim vládl Idukut-chán, ale pak Kaver-chán dosadil svého daruga (titul ve středoasijských chanátech ve středověku; zástupce chána, spravoval jeho majetky, dohlížel na výběr daní, byl soudcem i velitelem policie) jménem Šuvak. Ujguři velmi trpěli jeho řáděním, a aby se od něj osvobodili, svázali ho a dopravili k Čingis-chánovi, prosíce o ochranu. Čingis-chán se velmi zaradoval a blahosklonně Ujgury přijal pod svou ochranu. Jednoho z blízkých důstojníků pak poslal k Idukut-chánovi se zprávou o svém patronátu nad Ujgury. Indukut vyjádřil vděčnost za milosrdenství Velkého Chána a prosil, zda by se mohl stát jeho synem. Čingis ho neodmítl, a dokonce za něj provdal jednu ze svých dcer.

Čingis-chán si podmanil celý mogullský národ a rozhodl se pomstít za všechny ústrky a křivdy učiněné Altan-chánem Katajským. Když to sdělil všem představitelům různých rodů, všichni se přimlouvali, aby byl poslán jeden z důstojníků jménem Čachidžer jako posel ke dvoru Altan-chána.

Čachidžer oznámil katajskému chánovi, že by měl ihned uznat Čingis-chána za svého vládce. V opačném případě že bude válka a její vítěz se stane jediným vládcem. Na to se Altan-chán nesmírně rozhněval jak na Čingise, tak i na jeho vyslance a přikázal připravit se k boji. Cestou zpět Čachidžer podrobně zakreslil všechny hory, řeky, cesty, sídla a další detaily míst ležících na přístupu k městu Altan-chána.

Jakmile Čingis vyslechl odpověď katajského chána, okamžitě se s vojskem vydal do katajské země. Altan-chán také shromáždil veliké vojsko a rozestavil ho ve výhodném místě. Mezitím Čingis-chán obsadil mnohá a mnohá města. Hodně jich spálil a většinu obyvatel pobil.

Altan-chán aby odvrátil ještě větší katastrofu, vyslal jednoho ze svých generálů s velkým vojskem. Ten se od jednoho zběha dozvěděl, že Čingis-chán si zabral ta největší katajská města a své vojsko nasměroval tam, doufaje, že jej překvapí. Ale nevěděl, že onen „zběh“ byl poslán úmyslně a své vojáky zavedl do léčky. Vojsko Čingis-chána udeřilo po oddílu Altan-chánova generála za pochodu a pobili je všechny. Poté se okamžitě vydali k hlavnímu vojsku katajskému, které nečekaně zaskočili a porubali všech 30.000.

Altan-chán uprchl a ukryl se ve městě Kambalu. Sedě ve městě, každý den se dozvídal o nových a nových městech, která Čingischán obsadil, a vida, že vojsko nepřítele se každým dnem blíží, svolal si k poradě všechny hlavní dvořany. Vyslechl si je a bylo přijato rozhodnutí uzavřít s Čingis-chánem mír. I vyslali k němu za tím účelem posla. Čingis-chán přijal poddanství Kataje, vzal si dceru Altan-chána za ženu a vrátil se domů.

Altan-chán vida, že všechny jeho severní země jsou zničeny, zanechal v Kambalu vládnout svého syna a sám pak po odchodu Mogullů odešel do města Nankin, které ještě jeho otec důkladně opevnil. Kolem celého města se táhly troje hradby, z nichž ta vnější měla 40 mil. Město bylo postaveno na břehu velké řeky (Jang-c’-ťiang), která byla tak široká, že plavit se na lodi z jednoho břehu na druhý trvalo celý den.

Ještě před odjezdem nechal popravit několik princů Kara-Kitajských, kteří ho v době války zradili. Kara-Kitajci potom začali nepokoje a ty se rozšířily po všech severních provinciích tak, že vojsko Čingis-chána znova přišlo na sever a bylo obsazeno i město Kambalu.

Jakmile se Altan-chán dozvěděl o probíhajících událostech, o hladu, vysokých cenách chleba, o vzpourách, o zkáze všech provicií na severu, poslal do Kambalu karavanu velbloudů s chlebem v počtu několika tisíc. Karavanu chránilo početné vojsko pod velením dvou nejlepších generálů. Ale pluky Čingis-chána vyrazily a vojsko rozdrtily. Generály zajali a velbloudy s chlebem zabavili pro sebe. Když se o tom Altan-chán dozvěděl, neunesl to a otrávil se.

Pět let Čingis-chán hasil nepokoje v Kataji a v Kambalu také hledal poklady Altan-chána. V každém městě pak usadil svého místodržícího a silnou posádku. Když zavedl pořádek vrátil se do své země.

Po návratu z pochodu se Čingischán usadil ve městě Akašin v Tangutské zemi. (Zde je u překladatele poznámka pod čarou, v níž předpokládá, že město Akašina dnes neexistuje, ale zcela jistě se nacházelo poblíž indické hranice. To vyplynulo z toho, že překladatel si spojuje Kataj s Kitajem=Čínou. Ale pokud by věděl, že události popisované v kronice se udály na Sibiři a nikoli v současné Číně, pak by bez problémů nalezl v Altaji město Kašino nacházející se na jednom z přítoků Obu.)

Po dobytí Akašinu se rozhodl dobýt i zbývající katajská města, která ještě zůstávala mimo jeho říši, ale zjistil, že rody, které si jej nepřály přijmout za svého vládce, se pokořily před Kutšlukem, synem Tajan-chána. A Kutšluk na radu sultana Chrassmského Mohameda Šacha napadl Kaver-chána, svého otčíma, a vzal mu více než polovinu jeho území.

K této skutečnosti přibyla ještě druhá o tom, že bratr Tochtaběgi-chána Kudat dorazil se dvěma svými synovci k Naimannům a začal odtud obtěžovat poddané Čingis-chána. Tehdy Čingis-chán změnil své plány a poslal dva své generály jménem Suida-Bajadur a Kamu-Tušazar s velkým vojskem proti Kudatovi a jeho spojencům. Ti, zastihnuvše ho na březích řeky Cummaran, na něj udeřili, většinu pobili a zbývající zajali. Celé vojsko pak dokončilo porážku Markattů, k čemuž došlo v létě 613 (1216).

Tumati (národ sídlící na březích řeky Selengi) rovněž projevoval nepřátelství, a tak i k nim byl vyslán generál Burgu-Najan s nevelkým počtem vojáků. Tumaty zničili s nebývalou krutostí, zabíjeli i mučili.

Proti Kutšlukovi byl vyslán generál Čena-Najan s velkým vojskem. Kutšluk místo co by se ukryl, sám vyrazil velkému vojsku v ústrety. Ale Čena-Najan na něj narazil tak brutálně, že pobil celé veliké vojsko. Kutšluk s nemnoha svými vojáky se snažil uprchnout, ale dostihli ho a celý jeho doprovod pobili. Jen samotnému Kutšlukovi se podařilo utéct do města Badagšan v zemi zvané Sarekoll.

Ale Čena-Najan ho nepřestal pronásledovat a, potkav muže s rádlem, zeptal se ho, zda neviděl nějaké nově příchozí. Muž, aniž by odložil rádlo, odpověděl, že viděl čtyři, kteří se ubírali k Badagšánu. Tehdy pronásledovali uprchlíky, aby se nestačili ukrýt. Všechny zabili.

Po návratu domů Čena-Najan předal hlavu Kutšluka svému chánovi. A ten byl velmi spokojen a obdaroval svého generála hojnými dary.

Čingis-chán měl mnoho manželek a souložnic, předpokládá se, že více než 500. Všechny jeho zákonné manželky byly z rodů chánských a knížecích a mezi nimi měl pět obzvlášť oblíbených:

• Bortu Kučin (obr. vlevo), od níž měl 4 syny;
• Kiču, dceru Altan-chána Katajského;
• Karizu, vdovu po Tajan-chánovi;
• Minu;
• Čingan.

Obě poslední byly rodné sestry zvýznamného tartarského rodu. Čtyři synové od Borta Kučin se jmenovali: Čuči, Čagataj, Ugadaj a Taulaj.

Každý ze synů měl u dvora své povinnosti. Čuči spravoval ekonomii, Čagataj se zabýval soudnictvím a tresty, Ugadaj dohlížel na vybírání státních poplatků, přijímal výkazy z provincií, a Taulaj se staral o záležitosti vojenské.

Mezi dalších pět synů Čingis-chán rozdělil hlavní gubernátorství Kataje. Aby nikdy nebylo mezi nimi nepřátelství, jednou je svolal a každému dal jeden šíp, aby jej zlomil. Bratři střely zlámali a Čingis-chán pak dal každému svazek pěti šípů a znova jim přikázal jej zlomit. Nikomu z bratří se to nepodařilo. Tehdy Čingis-chán synům řekl, že dokud budou stát při sobě jako šípy svazku, nikdo nebude mít sílu je zlomit. Ale jakmile by se rozdělili, stanou se snadnou kořistí.

Když Čingis-chán zajistil ve všech svých zemích mír, vyslal svého člověka jménem Makinut-Jalauči jako posla k sultánovi Mohamedovi šachu Charassmskému s návrhem, že když už jejich země mají společnou hranici, pak nic nebrání tomu, aby sultán přijal Čingise za svého otce, protože jeho souhlas by byl ku prospěchu obou zemí.

Když sultán zůstal s poslem o samotě, sňal ze sebe drahocenný pás a předal ho poslu s žádostí, aby nyní hovořil jen pravdu. Poté ho začal vyslýchat, zda je pravda, že Čingis-chán si pokořil všechny země včetně katajské a je-li pravda, že má tak velikou moc, aby sultánovi nabízel stát se jeho synem.

Makinut-Jalauči si vvšiml, že sultán hovoří se zlobou, a aby zabránil hněvu, který zaslepuje mysl, začal s ním hovořit velmi laskavě a všemožně chválil jeho důstojnost. A dokonce snížil přednosti svého chána. A tak mile mu pěl chvály, že sultána přesvědčil přijmout návrh Čingis-chána. I vrátil se domů s vítězstvím bez války a s řadou vozů plných darů.

A i když kalíf Bogdatský psal Čingis-chánovi, aby ho povzbudil k válce proti sultánovi, mezi říšemi vládl mír a vzájemnost, a to až tak, že maje v rukou zlato a stříbro, bylo možné chodit z jedné země do druhé beze strachu o život a bez placení cla (První celní unie!)

V zemích Tartárie po mnoho generací neměli zámky a pevnosti, ale venkovské domy na kolečkách, aby mohli žít tam, kde se jim líbí. A od těch časů vládl mír a pořádek ve všech provinciích a ze všech konců světa přijížděli obchodníci, aby obchodovali tam, kde je to pro ně výhodné a bezpečné.

Jednou se Čingischán rozhodl prověřit si ceny zboží u jedněch kupců. A když ti řekli cenu, Čingis řekl, že když si zboží tak vysoko cení, měli by vědět, že za ně nic nedostanou. A všechny truhly byly u kupců zabaveny a nic za to nedostali. I byli pozváni jiní kupci, kteří stanovovali rozumné ceny, a pak na trhu začalo přibývat ještě více kupců ze všech zemí a mnoho peněz přiteklo do státní pokladny Čingis-chána z obchodních poplatků. (Nyní se to jmenuje sazebníkové regulace stimulující rozvoj ekonomiky.)

Ti kupci, kterým Veliký Chán poskytl záštitu, byli z Charassmu. Když se vraceli do svých zemí, spolu s nimi se k sultánovi Mohamedu šachovi vydali i tři dvorští důstojníci: Mohamed Charassmský, Ali-Hodža Bucharský a Jusuf Otrarský, kteří byli posly Čingis-chána. Přivezli sultánovi přátelský dopis od svého chána, v němž líčil, jak pomohl kupcům a vyjádřil naději, že i v Charassmu budou stejně přijímat kupce ze zemí Čingis-chánových.

Tito poslové přišedše do města Otrar, přišli ke gubernátorovi, kterého dříve zvali Inallčik, ale sultán mu dal titul Kagir-chána. Kupci mu přinesli své dary a jeden z nich bez zlého úmyslu nazval Kagir-chána předchozím jménem Inallčik. Kagir-chán se velmi rozhněval a nechal všechny vsadit do vězení – kupce i posly. Poslal pak dopis sultánovi o tom, že dorazili kupci, ale že nevěří v jejich dobré úmysly a tuší v nich zvědy nepřítele. Sultán, který neznal souvislosti, odeslal dopis s rozkazem zvědy zabít, což se i stalo.

Lidé Kagir-chána kupce i posly zabili a zboží si vzali. Ale jednomu z kupců se zázrakem podařilo uprchnout a ten běžel k Čingis-chánovi a všechno mu osobně vypověděl. Čingis-chán se rozzlobil převelice a přikázal ihned sebrat vojsko. Sultánovi poslal dopis, že jelikož porušil mírovou dohodu, vyhlašuje mu válku. Pak poslal svého syna Čuči do Turkestánu vyhnat zbytky Kutšlukových lidí.

Sultán Mohamed jakmile dostal zprávu od Čingis-chána, vyrazil s vojskem do Samarkantu a odtud na Chodžan, vstříc Čingis-chánovi. V Chodže se však dozvěděl, že část chánského vojska pod velením Čuči odešla do Turkestánu, a tak změnil svůj plán a rozhodl se nejdříve rozbít vojsko Čuči. I vydal se na hranici s Turkestánem. Zastavil se mezi řekami Kabli a Kamči, aby přeťal cestu vojska Čučiho, ale nalezl zde velké množství nedávno pobitých vojáků. Našli jednoho zraněného, který ještě mohl mluvit, a ten jim řekl, že je pobil Čuči. Ty, kdo přežili, vzal do zajetí a odešel, odkud přišel.

Sultán spěchal, aby dohnal vojsko Čučiho a brzo se k němu přiblížil. Čuči svolal své generály, by se poradili, jak dál. Jeden generál řekl, že rozumnější bude ustoupit, protože Čingis-chán nepřikázal vstupovat do boje se všemi.

Ale Čuči se rozhodl, že by neměl co odpovědět otci a bratrům, kdyby se zeptali, proč utekl. Nechal tedy rozestavit vojsko a řekl jim, aby bojovali s nadšením. Sám pak několikrát obešel řady těch, kdo spolu bojovali, a dokonce si nalezl i samotného sultána, aby ho zabil svou šavlí. Ale sultán všechny výpady odrazil a údery odvrátil štítem.

Velmi se podivili vojáci Čučiho, když viděli jeho odvahu a zdatnost. V ten den dokázali velké věci. Mogullové tak nabyli odvahy chrabrostí svého velitele, že začali bojovat s větším zápalem a porazili nepřátelskou přesilu. Sultán Mohamed ztratil hlas od křiku na své vojáky, aby se nedali hanebně na útěk. Bitvu pak přerušila noc.

Čuči přikázal zapálit v táboře na mnoha místech velké ohně. Sami pak pod příkrovem noci tiše místo opustili. Ráno nepřítel, který opět nastoupil k boji, s údivem zjistil, že v táboře nikdo není. Čuči byl totiž tou dobou už u otce a vyprávěl mu o veliké bitvě. Čingis se velmi zaradoval a bohatě odměnil všechny, kdo se vyznamenali.

Zatím sultán Mohamed, který se přesvědčil o krutosti vojáků Čingis-chána, rozeslal oddíly do různých svých posádek a rozhlásil, že když se Čingis rozhodl s ním bojovat, tak ať si ho nejdříve zkusí nalézt. Pak se vrátil do svého města, oddal se těžkému opilství a jako blázen vydal rozkaz popravit známého šejka pokládaného za svatého, protože ho podezříval z náklonnosti k matce Turkan-chána. Ráno, když se prospal, polekal se toho, co učinil, a poslal číši se zlatem jinému šejkovi pokládanému za svatého, aby mu vymohl odpuštění za hřích vraždy. Ale tento šejk číši nepřijal a sultánovi vzkázal, že nemá takovou moc, aby dokázal hříchy jiných vykoupit.

Sultán Mohamed se dopustil ještě mnoha neštěstí. Svrhl kalífa Bogdatského a na místo něj dosadil nějakého Atimulka z kmene Termiskisegitského, zapomínaje, jak snadno uvěřil lživé zprávě Kagir-Chanově, což se stalo příčinou vraždy vyslanců a kupců, kvůli čemuž započala celá tahle válka.

V létě roku 615 (1218) vyrazil Čingis-chán na pochod s obrovskou armádou do Velké Bucharie. Na cestě se k němu připojili Arslan-chán Karlikský, Idikut-chán Ujgurský, který žil v zemi Bišbalkské, a Saknak, vrchní vládce země Amalykské. Došli ke městu Otrar. Čingis si byl vědom, že sultán Mohamed rozdělil svou armádu po silných městech, a tak poslal své syny Ugadaje a Čakotaje do Otraru a syna Čuči do Nadžan. Dále poslal dva generály Alan-Najana a Suktu-Buka s 50.000 vojáky do Farnakantu a Chodžanu.

A sám se synem Taulajem a celou armádou vkročil do Bucharie. Zde je třeba poznamenat, že slovo „buchar“ v mogullském jazyce znamená „učený člověk“. To proto, že každý, kdo chtěl studovat různé vědy, jel do Bucharie.

mapa v plném rozlišení na: https://yadi.sk/i/LJj6AtbRfej6D

Prvním městem na pochodu Čingis-chána byl Sarnuk. Když vojáci stanuli pod jeho hradbami, spustili strašný křik, takže se obyvatelé vyděsili, zavřeli vrata a připravili se k obraně. Tehdy Čingis-chán poslal do města člověka jménem Gadžip, známého svou výřečností. A ten obráncům řekl, že tak velkému vládci je lépe se poddat než se mu bránit. Díky jeho přesvědčování obyvatelé Sarnuku změnili své plány a vyšli všichni z města s dary pro Čingis-chána.

Ten se k obyvatelům zachoval velice vlídně, projevil jim veškerou milost a přikázal, aby se od nynějška město jmenovalo Kutšluk-Balik. Potom vybral všechny mladé a silné obyvatele, vzal je do své armády a pokračoval do města Nur (severní Írán, 36.573611, 52.013889), kde se obyvatelé rovněž dali přesvědčit a otevřeli brány. Tam Čingischán doplnil stavy skotu a obilí a namířil do provincie Bucharia.

V prvním měsíci roku 616 (1219) stanuli u hradeb Buchary (Uzbekistán, 39.777829, 64.410874). V tomto městě sultán Mohamed zanechal velkou posádku pod velením tří generálů jménem Kuk-chán, Siunč-chán a Kutšluk-chán. Tito generálové se pokusili spolu s 20.000 vojáky o výpad proti obléhatelům, ale byli odraženi a jejich bojovnost silně poklesla. V noci pak, doufajíce, že nebudou zpozorováni, se pokusili spolu s celými rodinami a veškerým majetkem z města uprchnout. Ale noční temnota je před mogullskými vojáky neskryla. Jejich kavalérie uprchlíky dostihla u řeky Amu a téměř všechny pobila.

Když obyvatelé Buchary viděli, že vojáci je opustili, poslali za bránu všechny své učence, kněží a významné lidi s dary a klíči od města. Čingischán klíče přijal, vjel na koni do největší mešity a zeptal se, není-li to palác sultána Mohameda. Když uslyšel, že to je dům boží, slezl z koně, podal jeho uzdu hlavnímu z učenců, vystoupil na vyvýšené místo v mešitě a srazil Alkoran (Korán) pod nohy svým koním.

Uviděv to kdosi ze Seigutů, z potomstva Mohameda, řekl, že toto činit je veliký hřích.

Mlč, to je trest boží na naši hlavu, řekl druhý zbožný. Vojáci tou dobou začali v mešitě jíst a pít, což je také veliký hřích. 
Čingischán vyšel z mešity a zamířil na náměstí, kde se obyvatelé Buchary scházeli při svátcích, a vystoupil na vyvýšené místo. Přikázal shromáždit všechny vyznavače muslimského zákona a řekl jim, že sultán porušil dohodu tím, že zabil jeho vyslance a kupce a nyní že bůh poslal jeho, aby se za porušení věrnosti pomstil. Co se týče bohatství města, pak je třeba ho ihned a dobrovolně vydat, a pokud se ho snad někdo pokusí ukrýt, bude díky rozličnému mučení stejně nalezeno. Poté, protože se mnozí vojáci garnizony ještě ve městě skrývali, velel Čingis-chán město vypálit. A protože celé město bylo dřevěné, shořelo všechno, kromě sultánského paláce postaveného z cihel a nazývaného Ark. A všichni vojáci byli nalezeni a zabiti. 
V takovém stavu se Buchara nacházela několik let, dokud ji Čingis-chán nenechal nedlouho před svou smrtí znova postavit.

Sultán Mohamed zanechal Hagir-chána s vojskem čítajícím 50.000 vojáků u města Otrar (dnes Talapty, Kazachstán, 42.8526447, 68.3028342). Když se dozvěděl, že se tam vydali synové Čingis-chána s velikým vojskem, poslal ještě dalších 10.000 vedených generálem Karača-Hadžipem. A posádka mající 60.000 členů se začala připravovat k zajištění Otraru.

Synové Čingis-chána oblehli město a Karača-Hadžip začal brzo přemlouvat Hagir-chána, aby vyjednávali. Ale ten, znaje, že jeho počínání bylo jednou z příčin války, chápal, že mu není pomoci, a tak řekl, že se budou bránit až do posledního vojáka.

Tehdy Karača-Hadžip vzal svých deset tisíc vojáků, otevřel v noci bránu města a dobrovolně vstoupil do tábora obléhajících. Ale synové Čingis-chána rozhodli, že pokud on svého zákonného vládce zradil, znamená to, že může zradit i je, proto je všechny zabili. Potom vstoupili do města nezavřenou bránou a vyhnali posádku za hradby, kde jich velká část padla.

Kagir-chán vida, že město je dobyto, zavřel se se dvěma tisíci vojáků v paláci. Uvnitř se tísnili, a tak se jich chán začal postupně zbavovat tím, že je posílal na jednotlivé výpady. Mnohokrát vojáci Čingis-chána zaútočili na palác bez úspěchu, ale nakonec se to podařilo. Kagir-chán se ukryl se dvěma jemu věrnými lidmi ve svých komnatách a bojoval až do posledka. Když jeho obránci padli a jemu nezbyla žádná střela, mohli ho konečně zajmout a zakovat do želez.

Synové Čingis-chána se dozvěděli, že jejich otec zatím dobyl Bucharu, a proto se vydali tam a zajatého Hagir-chána vzali s sebou. V místě zvaném Kuk-Serai dostali od otce dopis, kde jim přikazoval, aby zajatce usmrtili, což oni bez průtahů učinili.

Čuči se se svým vojskem vydal k městu Sinňak. K obyvatelům poslal člověka jménem Assan-Hadži, aby je přesvědčil vzdát se. Ti však posla neposlechli a zabili. Čuči, dozvěděv se o této vraždě, se nesmírně rozlítil. Město vzal útokem, dobyl ho a jako pomstu nařídil za zabitého posla zabít 10.000 obyvatel. Město pak zanechal pod vedením syna zavražděného Assan-Hadži a vydal se k městu Usgan.

Obyvatelé Usganu, vědouce, jaký osud postihl Sinňaky, byli rozumní a vyšli Čučimu vstříc s bohatými dary. Ten svým vojákům přikázal pod trestem nedotýkat se obyvatel a nic jim nebrat. Odtud pak pokračovali k městu Astaš. Posádka Astaše si dovolila bránit se, a tak je Čuči nechal po dobytí města všechny pobít. Když vládce Nadžanu viděl, že nyní je řada na nich, odvedl posádku do města Chorazm. Ale samotní obyvatelé města neztratili odvahu a nechtěli se Mogullům vzdát. Ba, dokonce málem zabili posla, kterého Čuči vyslal s nabídkou kapitulace. Statečně se pak bránili, ale Mogullové byli silnější. Čuči po dobytí města nařídil zabít každého, kdo se zúčastnil provokací vůči jeho poslovi. Ostatní obyvatele vyhnali za hradby a vzali jim všechno, co měli. Ve městě pak byla ponechána silná posádka pod velením důstojníka jménem Ali-Hodža-Gečdirony.

Čingisovi generálové Alan-Najan a Suktubuk s padesátitisícovým vojskem dále pak dobyli město Farnakant, a to po pouhých třech dnech obléhání. Pobili posádku a odešli obléhat Chodžan.

Vládce Chodžanu Timur-Malik měl pověst odvážného bojovníka, a aby o ni tentokrát nepřišel, neponechal při obraně města nic náhodě. Chodžan stojí na břehu řeky, v níž je ostrov. Na tom ostrově stojí pevný hrad. Tam se ukryl Timur-Malik s tisícem nejlepších vojáků. Na vodu spustili čtyři kryté lodi, z nichž pak ostřelovali Mogully, které to silně znepokojovalo. Tehdy mogullští generálové přinutili zajatce z Farnakantu házet do řeky kameny, aby postavili cestu k ostrovu. Obránci ostrova se bránili do poslední chvíle, ale když viděli, že přehrada se blíží k ostrovu, nastoupili do lodí a pustili se dolů po řece. Když to mogullští generálové zjistili, vyslali po břehu velké množství vojáků na koních, aby je pronásledovali. Ti neztráceli prchající z očí, domnívajíce se, že jim neuniknou, protože níže po proudu byl přes řeku natažen řetěz. Ale když Timur-Malik připlul k řetězu, dokázal ho rozpojit, a tak propluli. Na bezpečném místě se pak vylodili a snažili se skrýt. Ale Mogullové na koních pěší uprchlíky snadno dostihli.

Timur-Malik bojoval se třemi Mogully až do posledního šípu, který už neměl ani hrot. Ale i takovým šípem se dokázal trefit jednomu z nich do oka. Ostatní se zalekli a Timura nedokázali zajmout. Tak se Timur-Malik zachránil a přišel do blízkého města Šam, kde byla posádka sultána Mohameda. Tam rychle sebral velké vojsko a vyrazil zpět do Farnakantu, a po té, co pobil tam zanechanou posádku Mogullů, vrátil se ke svému vládci sultánovi Mohamedovi, který ho za statečnost vyznamenal a dovolil mu žít ve městě v klidu a dostatku až do smrti.

Čingischánovi generálové se vrátili ke svému vládci, aby pak společně udeřili na Samarkand. Sultán Mohamed se však včas dozvěděl o jejich plánu a vyslal tam vojsko veliké o počtu 110.000 vojáků, s velkým počtem slonů a se 30 generály. Ti vykopali kolem celého města hluboký kanál, který se naplnil vodou.

Mogulolové věděli o všech těchto přípravách, ale své plány nezměnili. Už cestou k Samarkandu došlo k veliké bitvě s vojskem sultána, které je přepadlo, ale bylo pobito. Když dorazili k městu, šli hned do útoku a boj pak trval celý den. Následujícího dne pokračoval, ale druhou noc bývalý kadi, který se nepohodl se sultánovými generály, vyšel z města a Čingis-chánovi předal klíče.

Mogullové, kteří prošli bránou, ihned obsadili ostatní vchody a všechny otevřeli dokořán. Čingischán zavelel pobít veškeré vojsko. Zachránil se pouze Aloub-chán s tisícem vojáků. Pak Čingischán nechal město vyrabovat a svým generálům věnoval 30.000 obyvatel s rodinami, koňmi a majetkem. Zbylým obyvatelům odpustil a nechal je žít ve městě, z něhož mu měli napříště platit daň 300.000 zlatých dinárů ročně.

Po podmanění Velké Bucharie a dobytí Samarkandu Čingis-chán poslal své syny Čučiho, Ugadaje a Čagataje s velkou armádou k hlavnímu sídlu Chorezm (dnes Chiva, Uzbekistán, 41.3784267, 60.3596128), kde se nacházeli čtyři nejbližší sultánovi lidé: Hamar, Mogul, Gadžip a Feriduni-Žeri. Nejdůležitější z nich byl příbuzný sultána Hamar a ten také měl největší vojsko.

Nemajíce přesných zpráv o pohybu vojsk Mogullů, obyvatelé Chorezmu pásli dobytek na nedalekých pastvištích. Nečekaným úderem předního oddílu jim Mogullové veškerý dobytek odehnali. Když to viděli obránci města, uskutečnili výpad deseti tisíc vojáků, a spoléhajíce na svou početní převahu, dostihli oddíl s dobytkem u malého hradu patřícího Chorezmu. Mogullové bojovali velmi statečně, a když se jim podařilo pluky obklíčit v kotli, porazili je. Zachránily se jich jen stovky.

Druhého dne dorazil hlavní voj a začalo obléhání. Obklíčeným navrhli vzdát se výměnou za záchranu života a slib volného odchodu spolu s manželkami a dětmi. Ale návrh nebyl přijat. Po sedmi měsících obléhání Mogullové poslali 3.000 lidí, aby odvedli řeku Cajgun, tekoucí kolem města a tím zbavili nepřítele vody, ale měšťané se o tom dozvěděli a poslali tam velmi početné vojsko, které všechny kopáče pobilo.

Potom mezi bratry vypukl spor a začali se hádat. Když se to později Čingis-chán dozvěděl, jmenoval jejich velitelem Ugadaje a ten jako jediný pak velel vojsku. Nakonec bylo město dobyto, sto tisíc jeho obránců padlo, ostatní byli vzati do zajetí a bylo jich takové množství, že každý bojovník dostal 24 zajatců.

Čingis-chán zatím celé jaro žil v domech dobytého Samarkandu, ale potom vyrazil na město Nachšapu. Město si podmanil, aniž by kladlo jakýkoliv odpor, a tak pokračoval k městu Termis, kde se opevnili obránci. Pobili všechny kromě jedné stařeny, která výměnou za svůj život slíbila dát velikou perlu.

„Kde je ta perla?“ ptali se stařeny. Ta odpověděla, že ji spolkla. Tehdy ji zabili, rozřezali jí břicho a opravdu, našli tam obrovskou perlu. Vojáci mogullští, kteří to viděli, začali všem mrtvým řezat břicha, protože si mysleli, že i ostatní tam budou mít poklady. Ale neměli.

Odtud Čingis odvedl své pluky k městu Balkh (Balch, Afghánistán, 36.7679217, 66.9012711), které bylo v té době tak velké, že v něm bylo 1200 velkých mešit, nepočítaje malé, a 200 veřejných lázní. Když už byli blízko, měšťané navrhli vzdát se, ale Čingis předpokládal, že do té doby, dokud je jejich vládce sultán Mohamed-Šách živ, věrnost od obyvatel nelze očekávat. A vzal město jedním mohutným útokem, všechny pobil, hradby pobořil a domy spálil.

A pokořiv všechna ostatní města v této oblasti, vydal se k městu Talhan (dnes Taloqan, Afghánistán, 36.744383, 69.466576), které bylo velmi opevněné. Sedm měsíců trvalo obléhání, a teprve když se Taulaj, který zatím dobyl Chorezm, vrátil k otci s pomocí, bylo město dobyto. Město Anderab bylo také dobyto a odtud pak šli obléhat město Bámiján (Afghánistán, 34.816587, 67.816752).

Bámiján se bránil velmi tvrdě a Mogulli tam ztratili mnoho bojovníků. Když byl dokonce zabit syn Čagataj, kterého měl Čingis velmi rád, vyrazili na mohutný útok, město dobyli, srovnali se zemí a všechny pobili. Čingischán přikázal toto místo nazvat Mau-Balik, což v mogullském jazyce znamená Zlé Město.

Dříve než se vydali do Samarkandu, vyslal Čingischán tři své nejvěrnější generály, Čena-Nojana, Sudaj-Bajadura a Togarač Kantarjeta, s vojskem čítajícím 30.000 jezdců za sultánem Mohamedem, který se přeplavil přes řeku Amu, aby se ukryl v Persii.

Po mnoha pochodech a návratech Čingisovi generálové dorazili do města Herátu (Afghánistán, 34.351169, 62.197850), kde vládl sultan-chán-Malik. Ten jim oznámil, že je poddaným Čingis-chána a žádný odpor nebude klást. Čena-Nojan i Sudaj-Bajadur šli spolu se sultánem, ale Togačaj-Kantarjet jeho krásným slovům nedůvěřoval a podnikl na město nájezd. To mu však přišlo draho. Jeho oddíly byly pobity a on sám byl raněn šípem do hlavy, na což pak brzy zemřel.

Nedlouho po té sultán-chán-Malik s radostí přijal zprávu o příchodu sultána Džalaludina, syna sultána Mohameda, do města Gaznien (Afghánistán, 33.5560417, 68.4239789). Odpravil k němu rychlého posla se zprávou, že pokud si to přeje, může přijít s vojskem, jaké jen dokáže sebrat, a utkat se v bitvě s Mogully, kteří ještě nedávno pobývali v jeho městě.

Gaznien

V tutéž dobu Čingis-chán převedl 30.000 vojáků pod velení Ugara, zvaného Kalšan, což po mogullsky znamená „Zábavný člověk“, aby odstřihli města Gaznien, Sagillu a Kábul od ostatních oblastí sultána Mohameda. Ugar rozdělil vojsko na malé části, jež měly každá svého generála. Ti dostali rozkaz obsadit všechna území, po nichž by mohli projít vojáci sultána Mohameda. A tehdy se jeden z těchto generálů, Kutuktu-Nojan, dozvěděl, že sultán-chán-Malik vyrazil s velikým vojskem z Herátu, aby se spojil s vojskem sultána Džalaludina, a nacházejí se už blízko.

Kutuktu se rozhodl na ně udeřit hned příštího rána, ale sultán-chán-Malik se o tom dozvěděl a spěšně ještě během noci dovedl své vojsko k sultánovi Džalaludinovi do Gaznienu.

Sotva ostatní mogullští generálové zahájili obléhání tohoto města, pokusili se obyvatele přesvědčit, aby se vzdali. Ale sultán-Džalaludin, který posílil své vojsko oddíly sultán-chána Malika, na ně napadl tak rychle, že Mogullové měli velké ztráty, více než tisíc vojáků, a ustoupili ke Kutuktu-Nojanovi.

Sultán je dohnal, a Mogullové byli nuceni přijmout bitvu. Levému křídlu velel sultán-chán Malik, pravému jeden ze starších důstojníků sultána Mohameda a na střed se postavil sám sultán Džalaludin. A v tomto postavení také udeřili na Mogully. Bitva trvala od časného jitra až do tmy. V noci Kutuktu-Nojan přikázal vycpat slámou všechny čepice a kožichy a postavit je za karavanu velbloudů. Ráno pluky sultánovy zahájily bitvu, ale když vojáci uviděli za velbloudy velký počet pěchoty, usoudili, že Mogullům přišla pomoc a málem se dali na útěk. Ale sultán Džalaludin odhalil trik a své vojáky povzbudil. Ti se s dvojnásobným vztekem a zuřivostí vrhli do útoku a pobili téměř všechny. Jen málokomu se podařilo přežít, včetně tří generálů.

Když se to Čingis-chán dozvěděl, byl velmi roztrpčen. Rozhodl se změnit své plány a místo toho se vydat v ta místa. Lidé sultána si zatím dělili kořist a v průběhu dělení se sultán-chán Malik pohádal s generálem jménem Sefudin-Malik kvůli koni. V zápalu hádky sultán Sefudina udeřil do tváře a ten odvedl celé své vojsko pocházející z rodu Kankli do Kirmanských hor (nyní je to sever Sýrie). Je třeba na tomto místě vyjasnit, že Kankli byli Mogullové, ale sloužili Turkům, protože matka sultána Mohameda Turkan-Hatun byla z jejich rodu.

Sultán-chán Malik odtáhl do Herátu, zatím co sultán Džalaludin, když se dozvěděl o rozhodnutí Čingis-chána, odešel k řece Sirr-Indi. Ale Čingis-chán za ním nezpomalil a přišel do města Gazmien, jehož obyvatelé se mu bez odporu vzdali. Když se od nich dozvěděl, že Džalaludin odešel před 15 dny, okamžitě se za ním s největším spěchem vydal.

Dohnali je u řeky, takže ti se nestačili přeplavit na druhý břeh. Sultán, vida, že jeho nevelká skupina je obklíčena velkým vojskem Mogullů, se rozhodl přijmout bitvu. Na samotném jejím začátku Čingis-chán přikázal dvěma svým lidem jménem Kugur-Kalšan a Katur-Kalšan sledovat sultána, aby ho dostali živého.

Bitva trvala od rána do poledne, když tu sultán Džalaludin, vida, že lidí mu zůstalo už málo a je stále více svírán Mogully, podnikl zoufalý pokus probít se z kotle. Skočil na břeh a vrhl se do řeky vedle svého koně. Ten ho před očima všech převezl na druhý břeh, kde sultán na koně klidně nasedl a ujel.

Na Čingis-chána to učinilo velký dojem a řekl, že šťastný je ten otec, který má takového syna. Poslal za ním pronásledovatele v čele s Dubaj-Najanem a Balaj-Najanem. Ti jej dlouho pronásledovali, ale nakonec se jim ztratil u samotné indické hranice.

Když Togačar-Kantareta u Herátu zabili, jeho vojsko přešlo pod velení Čena-Nojana a Sudaj-Bajadru a ti, když se dozvěděli o tom, co se stalo, vydali se k Hératu, aby se pomstili, ale obyvatelé města jim otevřeli brány a vyšli jim vstříc s dary a pohoštěním, řkouce, že oni neměli nijakou účast na smrti Togačar-Kantarety. Mogullové obyvatelům nijak neublížili, vzali si od nich jen to, co potřebovali pro další pochod a pokračovali do Něšaburu (Níšápúr, Írán, 36.213597, 58.796667).

Když se sultán Mohamed dozvěděl, že ho pronásleduje 30.000 lidí, na radu zkušených utekl jen s malým doprovodem do města Kačvin v provincii Irák a v Něšaburu zanechal první pány svého dvora. V Kačvinu vládl jeho syn, sultán Ruknudin, pod jehož velením bylo 30.000 bojovníků. Když se jeho otec blížil k městu, Ruknudin s několika členy doprovodu mu přišel naproti, provedl ho po městě a všemožně mu prokazoval úctu. 
Čena-Nojan a Sudaj-Bajadur mezitím dorazili k Něšaburu a vyslali k vládnoucímu panstvu posla s návrhem vzdát město, na což oni odpověděli, ať nejdříve porazí sultána Mohameda, pak že se i oni vzdají a otevřou brány. S touto odpovědí poslali Mogullům bohaté dary. Čena-Nojan a Sudaj-Bajadur se rozhodli, že taková odpověď je podle jejich představ, a rozeslali opis rozkazu, že města, která sama otevřou své brány, jsou pod ochranou, ale ta, která se budou bránit, budou zničena. Sami pak odešli do města Mázandarán. Město dobyli silou a všechny jeho obyvatele pobili. A když se dozvěděli, že sultán Mohamed je v Kačvině, vydali se do Iráku.

Sultán Mohamed se o blížícím se vojsku dozvěděl a utekl do města Karinděr. Cestou narazil na několik pluků Mogullů a jen zázrakem nepadl do zajetí, když pod ním padl jeho kůň zasažený střelou. Později, zjistiv, že Mogullové postupují v jeho stopách ke Karinděru, utekl do země Gílán do města Istidar (Izadshahr, 36.6010594, 52.1328500), který stojí na břehu Kulsumu (jiný název pro Kaspické moře). Odtud odplul na lodi do země Abaskum-Kičire (Dagestán) a Mogullové, zjistivše, že odplul, vrátili se do Karinděru, dobyli ho a zbořili. Zajali ženu sultána Mohameda i syna jeho Kajasudina a vydali se k městu Ilan, které stálo v zemi tak deštivé, že tu neměli ani studny, ani řeky v blízkosti, vody však bylo všude dostatek. Ale v době, kdy tam dorazili Mogullové, obyvatelé byli v mimořádné nouzi, protože už 40 dní nebylo deště. Tehdy rozhodli, že to je trest od boha za to, že jim vládl sultán Mohamed. I poslali do tábora Mogullů vyjednávače kvůli uzavření dohody. Jakmile byla podepsána, spustil se bohatý déšť a byl tak vydatný, že se ulice města změnily v řeky.

V Ilánu si Mogullové vzali převeliké množství drahých kamenů a jiných cenností. Toto všechno spolu s ženou a dětmi sultána Mohameda, které se nacházely ve městě, poslali Čingis-chánovi. Ale ten přikázal je všchny zabít. Když se o tom dozvěděl sultán, onemocněl a od duševních muk zemřel; 20 let vládl bohaté zemi, ale ztratil všechno a byl pohřben v těch šatech, v kterých zemřel. To se stalo v létě 617 (1220) nazvané Gilan, což znamená Drak.

Čena-Nojan a Sudaj-Bajadur došli do provincií Aran a Adirbejcan (Arménie a Azerbajdžan) a podrobili si je. Město Šamachija (Šamachi, 40.6376644, 48.6350464) si trouflo klást odpor, za což bylo dobyto a zbořeno. Odtud si vzali deset průvodců a vydali se k městu Děrbent (Dagestan, 42.052703, 48.274816). Bez ohledu na to, že pro výstrahu druhým jednoho zabili, průvodci vedli Mogully stezkami, kde na ně číhali Kipčaci a Alani.

Uvědomivše si problémy, do kterých se dostali, poslali generálové jednoho ze svých důstojníků ke Kipčakům s bohatými dary. Ten jim vysvětlil, že Kipčaci s Mogully jsou jedné krve, a tak by měli být zajedno. I spojili se Kipčaci s Mogully, napadli Alany a mnohé pobili a mnohé vzali do zajetí. Když si však Kipčaci uvědomili, k čemu takové spojení vedlo, zapochybovali o krásných slovech Mogullů a odešli k Russům. Spojili se s nimi a vrátili se k Mogullům. Ti, když to uviděli, předstírali, že utíkají na deset dní daleko do země Čerkassů, místo pro ně příhodné. Pak se obrátili a Kipčaky s Russy napadli. Mnohé pobili a mnohé zajali. Zajatce pak za sedm dní převedli přes země kipčacké Čingis-chánovi, který se s nimi setkal na hranici království bucharského. Čingis byl velmi potěšen a odměnil své vojáky dary a poctami. (Je možné, že se tu hovoří o události, která je známá jako „Slovo o pluku Igorově“ - pozn. autora.)

Již dříve jsme zmínili, že Taulaj byl svým otcem poslán s velkou armádou do Chorezmu. V těch dobách to bylo rozlehlé opevněné místo a jeho obyvatelé byli natolik bohatí, že užívali mnoho svobod a často neuposlechli svého vládce sultána Mohameda. Nedaleko pak stojí město Mervu (Merv, Turkmenistán, 37.663344, 62.190128), které bylo také velmi silné.

Taulaj k němu vypravil dva nejlepší důstojníky s velkým vojskem, ale vládce Mervu šejch Ulisan vyvedl obyvatele města v ústrety, nesa veliké dary i klíče k městu. Zatím však jakýsi Buga-Turkmann utekl s koňmi patřícími sultánu Mohamedovi do lesa. Po odjezdu Mogullů se vrátil s Tadžiky a Turkmeny a přinutil obyvatele, aby ho uznali za svého velitele. V tutéž dobu se Madžar-Ulmulk, který byl původně vládcem Mervu a kterého Mohamed odvolal, dozvěděl o smrti Mohameda, rychle sedl na koně a přijel do Mervu. Buga-Turkmann svolal obyvatele a řekl jim, že předává vládu zpět Madžar-Ulmulkovi, bývalému vládci, a sám žádá být obyčejným občanem, což bylo přijato s velkou radostí.

Člověk, který vedl státní pokladnu Mervu, tajně poslal dopis s vylíčením těchto událostí do Chorézmu, ale posla chytily stráže a dopis předaly Madžar-Ulmulkovi. A ten přikázal zrádce zabít.

Tou dobou už byli mogullští generálové se svými vojsky na cestě do země Mázendarán (Írán, oblast jižního pobřeží Kaspického moře). Teprve tam se v hlavním městě Jačera, které se jim dobrovolně vzdalo, dozvěděli o událostech, k nimž v Mervu došlo. Vládce Jačery Baga-Ulmuk požádal generály o poskytnutí nějakého vojska, aby mohl vrátit Mervu do poddanství Čingis-chána, a ti mu přidělili 7.000 vojáků. Cestou do Mervu se Baga-Ulmuk dozvěděl, že Madžar-Ulmuk zatím rozšířil posádku až na 80.000 bojovníků. Zastavil se tedy a vyslal dva důstojníky se vzkazem, že se mervská posádka má vzdát. Ale Madžar-Ulmuk přikázal posly zabít a připravit se k obraně. Když se o tom dozvěděli Mogullové, svého nerozvážného velitele Bagu-Ulmuka zabili a vrátili se do Jačery.

Madžar-Ulmuk se tomu velmi zaradoval a na oslavu uspořádal velikou hostinu pro celé město. Ale dlouho se neradovali. Následujícího dne přijel velitel města Amuja s nevelkým vojskem Turkmenů a řekl, že se blíží veliké vojsko Mogullů. Byl to sám Taulaj, který předtím pokořil Chorezm. Turkmeni se rozestavili na břehu řeky nedaleko od Mervu, aby Mogully při přepravě přes řeku zadrželi. Ale hned přední oddíly Mogullů je rozprášili. Byli zabiti mnozí, mezi nimi i jejich velitel, a ti, co přežili, se dali na útěk.

Taulaj dorazil k Mervu první den měsíce Muvarema léta 618 (1221). Vojáci městské posádky podnikli mohutný výpad, ale po té, co padlo na tisíc jejich bojovníků, stáhli se zpět za hradby. Obléhání pak trvalo tři týdny. A tehdy Taulaj, který začínal být netrpělivý, přikázal svým vojákům, kteří měli štíty, jít napřed, ostatní pak rozdělil na 200 částí a zavelel k útoku.

Ale Mudžar-Ulmulk vyšel z města s dary a požádal o dohodu. Taulaj si poklady vzal a přikázal, aby všichni do jednoho vyšli z města. Slitoval se jen nad umělci. Ostatní nechal popravit a přitom byl zaznamenán každý zabitý. Veliké bylo město Mervu, ale nyní se všichni velmi podivili, když jim písař ukázal seznam, na němž bylo sto tisíc popravených. Přitom do té doby bylo Mervu už čtyřikrát zpustošeno a pokaždé zahynulo 10 – 60 tisíc lidí.

Když Taulaj dorazil k Herátu, vypravil posla s návrhem vzdát se, ale Melik-Šamsudin-Mohamed ho zabil a vyrazil k protiútoku. Bitva byla tak krutá, že krev tekla potoky. Krom obyčejných vojáků jen důstojníků Taulaj ztratil více než 1.700. Zlom nastal až ve chvíli, kdy byl šípem do hlavy zabit Melik-Šamsudin-Mohamed. Jeho vojáci zůstali bez velitele a bojovnost je přešla. Obrátili se a prchali zpět do města, jenže Mogullové spěchali za nimi.

Taulaj sňal přílbu a řekl obyvatelům, že je synem Čingischánů a slibuje dát milost těm, kdo se dobrovolně stanou poddanými Velkého Chána, přičemž daň budou platit poloviční oproti té, kterou platili sultánu Džalaludinovi.

Mezi občany však vypukly neshody. Ti, kdo s poddanstvím Čingischánovi souhlasili, odešli na jednu stranu, a ti, kdo se nechtěli pokořit – především vojáci – na druhou. Taulaj nechal všchny, kdo se nechtěli pokořit, pobít, a nad těmi, kdo přísahali věrnost Čingis-chánovi, se slitoval. Tak dostál svému slibu danému s nepokrytou tváří před začátkem útoku. Vládcem dobytého města pak jmenoval Melek-Abubakera a státní pokladnu svěřil Menegetovi. I vrátil se pak k otci svému do města Talkan.

Obyvatelé Herátu byli zpočátku velmi spokojení s novým vládcem a intendantem, kteří byli skutečně ctihodnými lidmi, ale o něco později uvěřili v neporazitelnost Džalaludina a svého vládce zabili. I vybrali si nového jménem Melik-Mobarisudin.

O tom všem se dozvěděl Čingis-chán a Taulaje velmi vyplísnil za to, že všechny Heráťany nepobil. Vypravil svého generála jménem Ilčiktej-Nojan s 80.000 vojáky a přikázal, že nesmějí v Herátu nechat nikoho naživu. Generál dorazil k Herátu, rozdělil vojsko na čtyři části a začal útok ze čtyř stran. O šest dní později bylo město opět dobyto a všichni jeho obyvatelé pobiti. Naživu zůstalo jen 15 lidí. Hradby byly zbořeny do základů a po té se vojsko vrátilo k Čingis-chánovi. Toto vše se událo v roce 619 (1222).

Když si Čingis-chán podmanil celou zemi Írán a zabil všechny, kdo se nechtěli stát jeho poddanými, dostal zprávu, že obyvatelé země Kataj se chystají ke vzpouře. Na radu svých synů a generálů vypravil jednoho ze synů, Čagataje, s velkou armádou do Gílánu (provincie Íránu na pobřeží Kaspiku), aby našli sultána Džalaludina. Dalšího svého syna Ugadaje vypravil ke Gaznienu kvůli odporu některých pánů dvora sultána Mohameda a kvůli potrestání obyvatel Gaznienu. Sám pak se synem Taulajem se vypravil do Turanu (Turanem byly nazývány všechny země sibiřské od Jeniseje ke Kavkazu a od Ledového oceánu do Turkestánu - pozn. autora), aby odtud lépe viděl, co se děje v Kataji.

mapa v plném rozlišení na: https://yadi.sk/i/LJj6AtbRfej6D

Ugadaj a Čagataj zakončili svá tažení plným pokořením zemí, do kterých byli vysláni, a připojili se k otci a bratrovi. Nepodařilo se jim chytit sultána Džalaludina, ale přivezli otci mudrce z Bucharie. Dva z nich byli přijati k rozhovoru se samovládcem. To se událo na jaře roku 620 (1223).

I zeptal se jich Velký Chán, kdo jsou a čím se zabývají. Ti mu řekli, že:

• jsou muslimové, to znamená že jsou sluhy všemohoucího Boha vyslaní učit dobru;
• mají rozdávat chudým čtvrtinu z toho, co se jim podaří shromáždit, a z obchodování;
• se modlí pětkrát denně;
• se postí celý 12. měsíc tak, že nic nepozřou do svých útrob až do západu slunce;
• alespoň jednou za život musí navštívit Mekku.
• To všechno by se Čingis-chánovi líbilo, kromě posledního. Připadalo mu směšné, že je nutné někam jet a že se muslimové odlišují místo vhodné k modlitbě od nevhodného. Vždyť Bůh je všude, za ním není potřeba jet kvůli modlitbě. Propustil pak v míru oba mudrce, předav jim listiny o tom, že držitel neplatí daně.

Poslal pak Čingischán kurýra k synu svému Čuči-chánovi, který žil nedaleko u země Kipčaků, kde na hranici s Turkestánem byla v lesích hojnost zvěře, aby honci začali nahánět zvěř pro vládce, neboť ten se chce potěšit lovem.

Čuči dal dohromady mnoho lidí, aby nahnali zvěř, a sám vyjel vstříc svému otci s bohatými dary. Věda pak, že při tažení koně v otcově vojsku velmi strádali, přihnal s sebou:

• 20.000 bílých koní,
• 20.000 grošáků,
• 20.090 hnědých,
• 20.000 vraných a
• 20.000 strakáčů.

Celkem 100.090 zvířat. Krom toho přivezl dárky i svým bratrům. Po té, co se Čingis-chán pobavil lovem, vrátil se do své země. Tam ho zastihla zpráva, že vládce tangutský jménem Šidurku se proti němu vzbouřil, a tak se vypravil na nový pochod.

Šidurku si dovolil vyvést proti Čingis-chánovi vojsko počtem rovnocenné, ale byl poražen a on sám utekl do města Tangut (Tangutská říše je oficiální historií umístěna do severozápadní Číny, staré mapy ji však zakreslují do dnes pustých míst Čukotky mezi řekami Kolymou a Velkým Anjuj).

mapa v plném rozlišení na: https://yadi.sk/i/LJj6AtbRfej6D

Zatím Čingis-chán pobil všechny vzbouřence, spálil jich města a vrátil se domů s velkým množstvím zajatců. Po té k němu dorazil posel od Šidurka, kterému se podařilo uprchnout, aby na Velkém Chánovi vymohl odpuštění. Čingis-chán ho vyslechl a v dobrém propustil.

Jakmile však posel odjel, pocítil Čingis-chán bolest. A vida, že se den za dnem zhoršuje, vzpomněl si na dávný sen, který se mu zdál v Kataji, a pochopil, že jeho konec se blíží. I zavolal k sobě syny a syny velkého svého syna Čuči, který v tu dobu již nežil.

U jeho smrtelného lože uslyšeli jeho synové i vnoučata poslední vůli, aby mezi sebou nikdy neměli hádky a spory, pomáhali si a podporovali se navzájem. Dědicem říše Velkých Mogullů pak stanovil svého syna Ugadaje. Kterého všichni přijali za svého gosudara a bezvýhradně se mu podřídili. Čingis-chán ještě přikázal, aby jeho smrt zatím drželi v tajnosti až do té doby, dokud se nepomstí vzbouřenému Šidurkovi a nezničí Tangut. Každého po řadě objal a zemřel.

Princové dodrželi slovo dané otci a sebravše veliké vojsko, vytáhli na Tangut. Město dobyli a srovnali se zemí, Šidurku zabili a ty, co přežili, vzali do zajetí. Pak pochovali svého otce na místě, již jim kdysi ukázal na lovu. Tehdy je upozornil na vysoký štíhlý strom na břehu řeky a přikázal, aby ho pohřbili pod tímto stromem. Jeho děti nyní tak s velkou úctou učinily. Když zde později vyrostl obrovský les, byli zde pochováváni všichni potomkové Čingis-chána, kteří se stali chány v těchto zemích. Toto místo dostalo název Bur-Chan-Kaldin (Což odporuje svědectvím známým od evropských zdrojů o údajně tajném pohřbení v korytě odvedené řeky a obětování 20.000 civilistů. Zároveň to vypadá, že ať už autor, nebo překladatel úmyslně neuvádějí město, kde Čingischán žil. Určit místo jeho trvalého pobytu a tedy i předpokládaného místa posledního uložení na základě této kroniky nelze. Pokud však vezmeme v úvahu středověké mapy, pak sídlo Čingis-chána se mohlo nacházet například někde v prostoru plošiny Putoran. - pozn. autora) (69, 93)

mapa v plném rozlišení na: https://yadi.sk/i/LJj6AtbRfej6D

Čingis-chán se narodil v létě 559 (1162) jménem Tongus (prase). Za chána byl prohlášen také v roce Tongus a umřel v létě roku 624 (1227), který Mogullové nazývají Tauch (kuře) (zde je nesrovnalost v datování, patrně díky typografické chybě, protože dříve bylo v textu uvedeno datum zvyšující věk Čingis-chána skoro na dvojnásobek - pozn. autora.)

Čingis-chán byl vládcem velikých schopností. Byl to on, kdo první vytvořil armádu, podle jejíhož vzoru se až do dnešních dnů formují armády celého světa.

• Jeho armáda se dělila na korpusy o 10.000 vojácích vedených Tuman-Agasy, což znamená „desetitisícníky“;
• korpusy byly složeny z batalionů o 1.000 vojácích, každému z nich velel Miny-Agasi, to znamená „tisícník“;
• bataliony byly tvořeny z rot o 100 vojácích s Gac-Agasy (setníky) v čele;
• a tyto roty se dělily na plutony, přičemž každému z nich velel Un-Agasi, což znamená desátník;

Ale všichni důstojníci plnili rozkazy jednoho generála. V armádě byl zaveden tvrdý postup, při kterém ti, co se osvědčili, dostávali dary a ti, co se dopustili jakéhokoli provinění, byli trestáni smrtí. Jednou v roce pořádal Čingis-chán prověrku všech vojsk i civilních úředníků, kde prověřoval jejich výcvik a inteligenci. Ti nejšikovnější a nejodvážnější byli jmenováni důstojníky a trvale stoupali ve službě.