Hned na začátku by bylo správné si ujasnit termíny, jak je to obvyklé u vzdělaných lidí. Ale protože tato práce není vědeckým pojednáním, mohu si dovolit určitou svobodu. Avšak obětovat objektivitu by zase nebylo tak úplně správné. Takže pokud mluvíme o megalitech, máme právo tento výraz používat, když hovoříme o „ostancích“ (ojedinělých skalách)? Z pohledu oficiální vědy – ne.
Kdo jsi, megalite?
Zde je jedna z definic objektů naší pozornosti:
Megalit (z řečtiny: μέγας – velký, λίθος – kámen) souhrnně označuje objekty z velkých, neopracovaných a/nebo nahrubo opracovaných balvanů, budované pravěkými lidmi. Sloužily účelu pohřebnímu, kultovnímu, astronomickému, případně chronologickému. (Wikipedie)
Samotný termín byl přijat pro všeobecné použití teprve nedávno, v roce 1867 na pařížském kongresu. Jeho definice byla poněkud vágní a časem vyžadovala zavedení objasnění a doplnění. Dnes pod pojem „megality“ spadají:
menhiry,
dolmeny,
a takzvané "chrámy", které zahrnovaly pro vědu všechno nepochopitelné, od egyptských pyramid až po naprosto fantastické stavby Jižní a Střední Ameriky:
Později pod tento název spadly takové pojmy jako:
- taula – kamenné konstrukce ve tvaru písmene T;
- trilith – konstrukce z kamenného bloku postavená na dvou vertikálně stojících kamenech;
- seid – konstrukce z na sebe volně navršených kamenů;
- kairn – kamenný kurgan s jednou nebo několika místnostmi;
- krytá galerie;
- mohyla ve tvaru lodi.
Až potud se vše zdá být jasné a srozumitelné. "Mega" znamená velký, "litos" je kámen. Ale když otevřeme řecký slovník a podíváme se, jak je v něm přeloženo slovo "kámen", čeká nás překvapení. Ukazuje se totiž, že "kámen" je v řečtině "πέτρα" (petra). A co je tedy potom "lithos"?
K rozluštění to chce trochu fantazie a zapomenout všechno, co je nám známé o starých Řecích z učebnic dějepisu. A pak použít logiku. Dám názorný příklad: bez ohledu na to, že „meteorologie“ je jak známo věda o atmosférických jevech, můj mozek jasně cítí jiný význam, který zazní už ze samotného zvuku tohoto slova. V jeho základu totiž stojí „meteor“, proto je to věda o meteorech a nikoli o vzdušných proudech. A to také plně potvrzuje i skutečnost, že státní meteorologická služba v Ruské imperii existovala minimálně od poloviny 18. století, a to na celém území, ve všech v té době větších městech. A budete se divit, protože dochované zprávy, které proudily z celé říše do Akademie věd v Petrohradě, se týkaly výlučně pádů meteorů na zemský povrch. Ani slovo o počasí.
To tedy jen tak pro ilustraci.
V případě terminologie založené na řečtině není všechno tak očividné, nicméně je dost důvodů pokládat tento jazyk za mladý, uměle vytvořený. Velmi dobře o tom svědčí „konstrukce“ „starořeckých“ slov. Najdeme zde totiž mnoho příkladů v lingvistice rozšířená praxe, kdy základy slov vypůjčených z jiných jazyků se přizpůsobí jazyku domácímu tak, že přijímají předpony a zakončení v něm obvyklé, jako například „-as“, „-is“, „-us“, „-sis“ apod. Takže Alexej je pak Alexis, Andrej Andreas a Dmitrij Dimetrius. Podobnou situaci dnes můžete pozorovat i v Pobaltí, kde se např. ruské příjmení Kulikov změní na Kulikauskas.
Proto není překvapující, že pro rodilého Slovana se zdá mnoho "řeckých" slov až nápadně příbuzných. Jak také jinak? Jakýkoli umělý jazyk přeci nevyhnutelně ponese výpůjčky z jiných jazyků. A tak slovo "lithos" můžeme se značným stupněm jistoty spojit s nám známým slovem "lití", zatímco k přírodnímu "kameni" má "lithos" daleko. Přírodní kámen je "petra" (Petrograd - doslova kamenné město) a umělý kámen je vytvořen odlitím.
Proto megality je třeba rozdělit do dvou hlavních skupin:
- a) pravé megality odlévané do bednění, tedy to, co je dnes patentováno jako vynález – geopolymerní beton;
- b) přírodní kámen opracovaný pomocí ručního nebo mechanického nástroje.
Obě tyto skupiny by měly být dále rozděleny do dvou hlavních podskupin, podle data jejich vytvoření. A tyto čtyři podskupiny by měly být již klasifikovány podle zamýšleného účelu. Podle mého názoru je to nejzajímavější část studia tohoto problému. Koneckonců hlavní argument ve sporu mezi příznivci umělého původu skalních pozůstatků a jejich oponentů je otázka funkčnosti sporných objektů.
Dokonce i v případech, kdy hornina má zřetelné znaky umělého opracování kamene a má všechny charakteristické rysy zdiva, jako jsou jednotlivé bloky pravidelného tvaru s různým minerálním složením, skeptici namítají:
"Nu dobře, předpokládejme, že je to umělá konstrukce, kde jsou ale dveře a okenní otvory? Schodiště? Vnitřní členění? Dokonce ani jako obrannou stavbu toto nelze používat. A pokud je taková struktura zcela zbavena funkčnosti a nemá praktický význam, pak by ji přece nikdo nevytvořil. Proto je tu na vině jen a jenom Příroda."
Ale počkejte, pánové! A co pyramidy? Vy si stále ještě myslíte, že to jsou hrobky faraonů? Ani za celých dvě stě let výzkumů jste se k rozluštění záhady jejich funkčnosti nedostali ani o krůček? Pro vás je stále cokoli, co nechápete, buď chrám, nebo observatoř, mohyla, nebo svatyně nějakého tam boha nebo bohyně. Jste jako divoši, kteří vidí prvně lokomotivu, sice koukáte, ale dokonce ani náznaky toho, co to je, vám v hlavě nezablikají. V učebnicích to přece nebylo, konec… Blok.
Jenže vycházíme-li jen z toho, co je v učebnicích, jak by vůbec mohly být učiněny nějaké nové objevy? Takový je to paradox!
A proto na procházku po ještě jedné kazašské perle vědce nepozvu. Ale všichni zvědaví, otevření a srdeční: - Vítejte u jezera Borovoje!
Jezero Borovoje
Státní národní přírodní park "Burabaj" (Borovoje, 53.0299661, 70.2650614) byl založen v roce 2000 s cílem chránit krajinnou oblast jezer a horských lesů, zefektivnit cestovní ruch a organizovat rekreace pro obyvatelstvo na svém území. Park o rozloze 83.511 hektarů se nachází na území Šučinského rajonu Akmolinské oblasti.
Za národní park byl vyhlášen Borovský horsko-lesní masív táhnoucí se ve východní části Kokčetauské vysočiny (severozápadní část Kazašské pahorkatiny). Nejvyšším vrchem hřbetu Kokčetau je Siňucha (887 m). Hřeben tvoří hlubinné magmatické horniny, především žuly.
Jsou tu také pegmatity, sienity a porfyry. Když kdysi proniklo z hlubin země roztavené magma, přeměnilo složení povrchových sedimentárních hornin. Vznikaly metamorfní horniny - krystalické břidlice, křemence, křemičité vápence.
V důsledku tisíciletí eroze a zvětrávání vrstev hornin se objevily kamenné bloky neobvykle originálních tvarů připomínající věže, stěny, stoly, příšery. Od východu k hřebeni Kokčetau přiléhají nižší části hor, kde se mírně svažující úvaly, kopce a hřebeny střídají s prohlubněmi, rovinami a proláklinami.
V městečku Borovoje jsou klimato-kumyso-terapeutické lázně (léčebné zařízení v stepní nebo lesno-stepní zóně, kde je jako hlavní přírodní terapeutický faktor používán středoasijský alkoholický nápoj z kvašeného kobylího mléka - kumys. Výroba vysoce kvalitního kumysu je možná při pastvě klisen v stepní nebo leso-stepní zóně - pozn. překl.) Zdejší lázně byly založeny v roce 1910. Jsou tu sanatoria, bahenní koupele a podobně. Sezóna - celoročně. Hlavními onemocněními, která jsou v sanatoriu Borovoje úspěšně léčená, je tuberkulóza (včetně otevřené) a onemocnění dýchacích cest.
V Borovském masívu je i mnoho dalších malebných jezer: Šučje, Kotyrkol, Velké a Malé Čebačí, Karasje, Světlé a další. Většina z nich je sladkovodních, ale jsou tu i plochy se slanou vodou. Existuje tu rozvětvená síť řek a potoků (Sarybulak, Gromovaja, Kolčakty, Kilčakty, potok Imanajský a další). Některé z nich spojují jezera mezi sebou.
Jezero Borovoje, Kazachstán. Autor foto Pjotr Ušanov. Originály fotografií jsou na stránkách autora
Jaké to asi je žít v domě, který se nachází uprostřed zničeného předpotopního města?
Jako obvykle vždy studuji zkoumanou oblast s pomocí známého počítačového programu.
Nelze si nevšimnout neobvyklého tvaru pahorkatiny, na níž se nachází ruiny Burabaje, a v tomto případě to skutečně jsou ruiny a nikoli zbytky skal. Je to další nepřímé potvrzení toho, že území dnešního Kazachstánu bylo kdysi skupinou ostrovů uprostřed moře. Stepi kolem, to je bývalé mořské dno a jezera jsou zbytky Tethyského moře.
Radiální tvar vysočiny, na které se nachází národní park, živě vyvolává obrazy zmizelé Atlantidy…
Při zvětšení obrazu jsem si všiml, že bývalý ostrov je pokryt mřížkou naprosto přímých linií, které rozdělují část území na pravidelné čtverce! Každý odborník vám řekne, jak obtížné je udržovat rovný směr při stavbě silnic, potrubí, elektrických vedení atd. Je třeba se vyhnout překážkám, které nevyhnutelně vedou k "rozbití" konfigurace. Ale zde vidíme desítky kilometrů dokonale rovných linií, které rozdělují celý povrch "ostrova" na čtyřúhelníky uprostřed lesů. Co způsobilo, že jejich stavitelé je vytvářeli podle takové ideální geometrie? Vždyť terén tady je neuvěřitelně složitý, hornatý, pokrytý skalami!
Když si obraz zvětšíme více, zjistíme, že se nejedná o silnice a potrubí. Jsou to průseky, které se místy používají jako místní cesty, ale většinou vedou zdánlivě bez užitku hustým lesem. Ale přesto jsou stejně zřetelně vidět!
Před časem článek Alexeje Artěmjeva, badatele z Iževska, o záhadných průsecích v lesích, způsobil velký rozruch v úzkém kruhu alternativních historiků. Věc je v tom, že průseky dělí panenské lesy na překvapujícně pravidelné čtyřúhelníky. Na první pohled by se zdálo: No a co má být? Lesníci jsou povinni zabývat se vytyčováním pozemků na kvartály. Jenže pak tu vyvstane otázka: Pokud to bylo uděláno za SSSR, pak proč strana tohoto kvartálu má 1.067 metrů? Vždyť to odpovídá staré ruské verstě (1.066,8m). A pokud to bylo uděláno dříve, pak kdo a jak to mohl vytvořit bez moderní techniky (jednoduchými počty zjistíme, že k vytvoření takového titánského díla by byla potřebná neuvěřitelně dlouhá doba a obrovské množství dělníků), a hlavně – proč tyto průseky nezarůstají?
A zcela nedávno se hodně diskutovalo o fotografiích, které pořídil z letadla jeden z naftařů; na nich jsou v tundře jasně vidět přesně stejné linie rozdělující terén na čtverce jako poledníky a rovnoběžky na mapě.
Změřil jsem stranu jednoho z těch čtverců a ani jsem nebyl překvapen. Jakmile jsem si „mřížky“ prvně všiml, vůbec jsem nezapochyboval o tom, že strany čtverců budou odpovídat ruské verstě. Přesvědčte se sami.
Orientace podle světových stran světlo do otázky nepřináší. Pokud by naměřená odchylka od směru na severní póly byla na druhou stranu, dalo by se říci, že mřížka byla směrována na předchozí severní pól, který byl před katastrofou na území dnešního Grónska. Ale tak tomu není.
Je třeba poznamenat, že stejně jako v jiných místech, kde lze spatřit podobné „značení“, jsou linie viditelné pouze na místech nedotčených dlouhodobým působením přírodního nebo antropoidního charakteru. Tam, kde se zachovaly i jiné stopy rozumného života. A o tom, že objekty kolem jezera Borovoje jsou zařízení analogická egyptským pyramidám, nemám prakticky pochyb. Rozdíl je jen v tom, že kazašské „pyramidy“ byly poškozeny v nesrovnatelně větší míře než ty, co jsou v Gíze.
Byly nejen vystaveny přirozené destrukci kvůli dlouhodobému vystavení vnějšímu prostředí, ale původně byly silně poškozeny v důsledku nějakého ničivého faktoru. Faktoru takové destruktivní síly, jaký je možný pouze při globální katastrofě... když výraz "nezůstal kámen na kameni" není jen obrazný.
Přírodní skála z monolitu se nerozsype na pravoúhlé bloky pravidelných tvarů.
Bloky, které vidíte v pravém dolním rohu následujícího obrázku, neposkytují žádnou šanci tvrdit, že se jedná o přirozený původ. V přírodě se přímé linie netvoří. Příroda se naopak snaží zničit a vymazat vše rovné, hladké, s rovnými hranami, rohy a úhly. Obdélníkové kameny příroda nevytváří.
Dokonce ani radiální otvory nevytváří, pouze elipsy nepravidelného tvaru. Spodní část tohoto objektu (2,5 m) byla zjevně pod vodou, ale vrchol byl vystaven větru a abrazivnímu materiálu, vířícímu ve vzduchu po tisíciletí. Tak příroda zachází s umělými strukturami.
Není pochyb o tom, že toto jsou jednotlivé bloky a nikoli rozpraskaný monolit.
Stopy po zničení monolitických hornin vypadají tak jako na obrázku nahoře. A to je přesně to, co v Borovoje nevidíme, ačkoli minerální složení skal na jihu Krasnojarského území a v Kokčetau je přibližně podobné.
Zde vás napadnou dvě analogie: ruiny klasické pyramidy a parabolické zrcadlo, jakých je po světě nemálo – Kajlas, Jergaki, Bajanaul a další.
A právě zde je velmi důležitá otázka datace objektů těchto dvou druhů. Bez věrohodného a spolehlivého způsobu datování původu a zpracování mechanickým působením na horniny není možné určit, co je starší - pyramidy v Gíze nebo struktury u jezera Borovoje? Tyto metody používané geology přinášejí chyby řádově v milionech let, což neumožňuje takové "vědecké" nástroje poznávání vůbec brát vážně.
Ano, stáří! Jsou známé případy, kdy několik laboratoří nezávisle na sobě analyzovaly horniny a vydaly přímo opačné závěry o minerálním složení a původu studovaných vzorků. Takto odebrané vzorky z jednoho kusu egyptské pyramidy jedna laboratoř klasifikovala jako přírodní žulu, identickou s tou, jaká se těží v Asuánu, a jiná došla k závěru, že se jedná o umělý kámen, vyrobený z drtě asuánské žuly, ale s přídavkem vápna, typického pro spodní sedimenty Nilu, a zvířecí srsti.
Každý, kdo navštívil pevnost Brest, si nemůže nevšimnout analogií s některými částmi těchto objektů. Stačí provést změnu rozměrů a uvidíte glazované proudy cihel roztavených německými plamenomety, jak je zachycuje tato fotografie:
Přestože připouštím, že v případě objektů u jezera Borovoje se nejedná o stopy vysokých teplot, ale výsledek přirozené eroze, žádná z verzí nemůže být odečtena z účtů, dokud nebude proveden nějaký výzkum.
A tohle velmi připomíná těžce poškozenou sochu Sfingy, podobnou té, která se nachází na plošině Gíza poblíž Velkých pyramid.
Byla i v Burabaji nějaká pyramida?
Byla. A je. A ne jedna! Není snad zjevné, že toto byla pyramida?
Вероятно, море плескалось прямо у подножья стен. Они собственно, и могли быть причалом, или набережной. А место, откуда снимает фотограф, находилось на глубине около тридцати метров.
Dávné moře pravděpodobně šumělo přímo u jejich podloží. Mohly ve skutečnosti být přístavištěm nebo nábřežím. A místo, odkud fotograf dělal tento snímek, by tehdy bylo asi třicet metrů pod hladinou. Není očividné, že tohle byla pramida? Prostě její polovina se zřítila. V řadě za ní jsou pak ještě další, menší. Vše je stejně jako na plató Gízy.
Takže jsme si ukázali druhý typ ostanců-zbytků, které jsou velmi podobné přírodním útvarům. Ale ve skutečnosti jimi s velkou pravděpodobností nejsou. Stejně jako Bajanaul je tento areále velmi starý, ale jsou tu jiné zásadní rozdíly. Pokud se Bajanaul vynořil z vrstev žulových "těstovin" podle technologie "palačinky", pak objekty u jezera Borovoje nesou jasné stopy výstavby pomocí velkých bloků. Technologie konstrukce je s největší pravděpodobností podobná technologii použité při stavbě egyptských pyramid.
Rozdíl je v jejich určení. Pokud je Bajanaul podobný polygonu těžařů, kteří těžili kov pomocí metody podzemního vyluhování (o této metodě později), Borovoje je komplexem užitkových zařízení. Jejich určení je pro nás zatím nepochopitelné, ale jistě přijde den, kdy bude v této věci jasno. Vždyť ještě nedávno jsme nedokázali pochopit, čím jsou "palačinkové" ostance. Společné úsilí mých přátel z Krasnojarsku, sibveda Sergeje Izofatova, umožnilo formulovat dostatečně věrohodné vysvětlení původu některých typů ostanců a přidat ještě několik dalších nepřímých důkazů na podporu verze antropogenního terraformování. Ale o tom ještě bude řeč.
