Při studiu megalitů a megalitických staveb narážíme na obrovský odpor ortodoxní vědy, což souvisí především s tím, že znalosti vydávané za skutečně vědecké jsou často založeny na nepodložených dogmatech. Je to jak v jedné staré anekdotě: "Doktor řekl do márnice, tak do márnice!"
Co máš v kapsách, megalite?
Již dávno pro ně není důležité, zda existuje dostatek důvodů pro to či ono tvrzení. Hlavní věc je, že několik generací vědců si myslí, že odpověď na tuto konkrétní otázku byla řečena už dávno, před stem nebo dvěma sty lety, a přezkoumávat ji není třeba, protože ji za celou tu dobu nikdo nezpochybnil. Propánakrále!! Historie přece zná nespočet příkladů, kdy všeobecně přijímané informace, po dlouhou dobu považované za nezpochybnitelné, se ve skutečnosti ukázaly být falešné!
Například dodnes se ve školách učí známá lež o tom, že voda má pouze tři skupenství: pevné, kapalné a plynné. A kam potom umístit plazmu, no řekněte? To je přece také jedno ze skupenství. Ale ani to není všechno!
Na začátku šedesátých let minulého století provedl jeden neznámý chemik z Kostromy, Nikolaj Fedjakin, řadu unikátních experimentů, jejichž výsledkem byla světová senzace, která však byla rychle a velmi tiše "pohřbena" a dodnes ví o objevu Fedjakina pouze odborníci. V čem je podstata objevu obyčejného sovětského chemika? Pokud je vodní pára natlačena do úzké křemenné kapiláry, kondenzuje, a když se postup opakuje několikrát, vznikne úplně jiná kapalina. Tento derivát vody bude vřít při 150°C, zamrzne při mínus 40°, jeho hustota se zvýší o 10 – 20 % a viskozita - mnohonásobně. Ve skutečnosti se jedná o vodní polymer, proto mu byl dán název "polyvoda".
To znamená, že voda má tyto podoby:
- voda;
- led;
- pára;
- plazma;
- polymer.
A co se říká nám?
Existuje nekonečná řada dalších podobných příkladů. Zkrátka, když to zjednoduším, mohu to na příkladu shrnout takto: Říká se, že ráčkování je znamením příslušnosti k židovskému národu. Ale „záludná“ otázka: „Kolik ráčkujících Židů jste v reálném životě potkali, pokud nepočítám vtipy nebo film?“ Na tuto otázku odpovím bez váhání: ani jednoho! Proč se tedy všeobecně věří, že všichni Židé ráčkují? Přitom Rusů s takovou vadou řeči je v obyvatelstvu mnohem více než v jiných národech. Kromě Rusů je takový přízvukem charakteristický pro Němce a Francouze, ale „ráčkujícími“ byli z nějakého důvodu nazváni jen Židé.
A přesně stejná situace nastala v geologii. 18. května 1980 se v důsledku výbuchu sopky a zemětřesení v USA za jedinou noc objevil gigantický kaňon Saint Helens:
Ale geologové nás i nadále přesvědčují, že takové geologické procesy trvají milióny let. (Vědecká pozorování začala v devatenáctém století, ale základní časová jednotka, se kterou jsou všichni geologové zvyklí operovat, je „miliony let“.) Stejně tak přesvědčení vědců, že předchozí civilizace neexistovaly a nemohly existovat ani technologie, které nyní nazýváme "vysoké", je založeno hlavně na postulátech Darwinovy teorie, podle níž se vše v přírodě vyvíjí z jednoduchých na složitější. Jako by nikdo nevěděl nic o degradaci. Podle zavedeného vzoru si věda v žádném případě nepřipouští ani to, že se už kdysi na Zemi používala elektřina a řízené chemické reakce a s největší pravděpodobností i řada technologií, které však byly ztraceny. Nebo záměrně skryty.
Tak například princip pyramid byl dostatečně podrobně studován, a pokud snad účel těch egyptských zůstává, i přes existenci docela přijatelných verzí stále tajemstvím, pak stavba mexických pyramid nám dává zcela realistické představy o tom, čím mohly být:
Není náhoda, že schematický obraz Tollanu připomíná současnou destičku s tištěnými spoji elektronických obvodů. Koneckonců pokud se podíváte na materiály, které jsou tu "shromážděné", potom analogie s moderními technologiemi vás prostě nemůže neudeřit do očí. Mexické pyramidy jsou totiž vybudovány na mnohovrstevném polštáři z kamene, písku a... slídy. Přitom slída (přirozené dielektrikum používané pro výrobu rádiových součástí) se v Mexiku nevyskytuje. Nejbližší oblast s ložisky tohoto minerálu se nachází 900 kilometrů jižněji, v Jižní Americe.
A to naznačuje, že stavitelé těchto „zařízení“ potřebovali záměrně a úmyslně použít právě tento minerál, přestože ho získávali až na sousedním kontinentě. Zároveň přitom měli prostředky pro jeho přepravu na dlouhé vzdálenosti. Ale nejdůležitější je, že "polštář" pyramid složený z vrstev krystalických hornin a slídy je podobný designu moderních kondenzátorů, kde fólie svinutá do role má také obložení ze slídy.
Ukazuje se tedy, že mexické pyramidy ve skutečnosti nejsou chrámovými komplexy, ale elektrickými zařízeními pro hromadění silného elektrického náboje. Jak se takový náboj může hromadit? S největší pravděpodobností za pomocí tekoucí vody. Pravidelně jsou totiž pod pyramidami objevovány podzemní řeky, které mohou působit nejen jako vodiče, ale také jako svého druhu generátory. A pak je nemožné neodhalit další zákonitost, která je vlastní mnoha megalitickým objektům. Již v minulé části jsem zmínil, že obvyklými společníky „ostanců“ (skalních zbytků) i viditelně umělých megalitů jsou vzácné minerály jako platina, zlato, stříbro nebo měď. Navíc většina z megalitů se nachází v blízkosti míst, kde existují nebo existovaly velké zdroje vody - řeky, jezera a bažiny.
Pouze ty „ostance“, které se nacházejí v horských pásmech ve vysoké nadmořské výšce, do tohoto pravidla nezapadají. Ale i kdybychom neznali některé technologie, které byly dobře známy stavitelům megalitických struktur, jak bychom mohli nebrat v úvahu předpoklad, že nám prostě celá řada možností těchto zařízení není známá? Možná pro naše předky nebylo těžké poslat vodu na jakékoli místo, do jakékoliv výšky. Možná dokázali "syntetizovat" vodu přímo na místě. Tam, kde jí bylo potřeba.
A možná v té době žádné hory nebyly. Například je tu verze, že jezero Titicaca nebylo v tak velké nadmořské výšce, protože je slané a obsahuje některé druhy flóry a fauny, charakteristické pouze pro oceány. Je velmi dobře možné, že jezero stouplo vzhůru společně s horami v době jejich vzniku v důsledku litosférických a tektonických procesů, o nichž dnes není nic bližšího známo.
Existuje však ještě jedna vlastnost společná většině megalitů, a to je množství nálezů skla v jejich blízkosti. Jedná se buď o horský křišťál nebo o obsidián (vulkanické sklo), anebo o tektity (písek spečený v důsledku vystavení vysokým teplotám, nejčastěji po úderu blesku).
Přitom pokud přijde řeč na známou horu Pidan v Primorském kraji, pak místní obsidián, jak se ukázalo, místní vůbec není, ale jakýmsi podivným způsobem se sem dostal z území dnešní Číny. To znamená, že sem ono sopečné sklo kdosi tisíc kilometrů speciálně přivezl. Proč? Nabízí se přímá analogie se slídou, která byla přivezena k výstavbě obřích kondenzátorů-pyramid v Mexiku. Obsidian byl potřebný pro stavbu určitého zařízení. A kdybychom předpokládali, že takováto "zařízení" byla jistým druhem generátoru – zásobníkem energie, pak vyvstává další velmi důležitá a naprosto logická otázka: na co byla tato energie potřeba.
A opět mi v tomto okamžiku na mysl přichází naprosto rozumné vysvětlení: energie byla nezbytná k organizaci těžby nerostných surovin v průmyslových objemech. Odtud také pochází obrovské množství „ostanců“ kyklopských rozměrů po celém světě. Tyto „ostance“ jsou výrobním odpadem, jsou to technologické skládky, které původně vznikaly z pasty obsahující recyklovanou hmotu, z níž bylo už všechno užitečné vytěženo. Tato pasta se vytvrdila a na ni pak byla vylita další část pasty, která se zase zpevnila. Tak vznikaly všechny ty druhy kamenů, které my pracovně nazýváme "palačinky", "plastelína" atd. Ale bylo to opravdu v minulosti možné?
Proč ne?
Podzemní vyluhování (angl. in situ recovery; nejčastěji podpovrchové vyluhování) je fyzikálně-chemický proces těžby nerostů (kovů a jejich solí) - jako je měď, uran, zlato nebo kuchyňská sůl - skrze vrty vyvrtané do ložisek s použitím různých rozpouštědel.
Proces začíná vytvořením vrtů, také mohou být použity výbušniny nebo metoda hydraulického štěpení vrstvy k usnadnění průniku roztoku do ložiska. Poté se přes skupinu injekčních jamek do vrtu natahuje rozpouštědlo (louhové činidlo), které je přimícháno k rudě. Směs obsahující rozpuštěnou rudu se potom čerpá vrty na povrch, kde se extrahuje.
Podzemní vyluhování je alternativou otevřených i podzemních důlních metod. Ve srovnání s nimi podzemní vyluhování nevyžaduje velké množství výkopů nebo přímý kontakt pracovníků s horninami v místě těžby. Je účinné i při špatných ložiscích, stejně jako u hluboko položených rud. (Wikipedia)
A pokud si někdo myslí, že tato metoda byla vynalezena docela nedávno, pak se mýlí. Metoda podzemního vyluhování byla k těžbě mědi a stříbra využívána už v osmnáctém století. Je sice nepravděpodobné, že by věděli o způsobu hydraulického štěpení, ale princip byl úspěšně využíván jednoduššími způsoby.
První, kdo se zabýval tuto myšlenkou v souvislosti s pradávnou těžbou surovin, byl sibved. Elegance a bezvadná logika jeho verze okamžitě našla širokou reakci mezi badateli-nadšenci, ale rozhodně ne mezi ortodoxními geology. Ale podívejte se sami:
Metoda vyluhování se ubírá dvěma hlavními směry, které se nyní aktivně používají v těžebním průmyslu Země - podzemní vyluhování a vyluhování na haldy. Následující fotografie poskytují představu o podobě odvalů-skládek při využití obou těchto typů těžby. Takovéto jsou výsledky pravěkého podzemního vyluhování:
A zde jsou zbytky zkamenělých past vylévaných na haldy:
Nyní je jasná neudržitelnost argumentů kritiků verzí o umělém původu „ostanců“, kteří tvrdí, že pokud chybí schody, okna či dveře, neexistuje tu tím pádem ani možnost praktického využití takových staveb. Proč by tedy vůbec byly stavěny? Jenže co odpoví tito kritici například na otázku umělého původu terriconů, které schody ani okna samozřejmě nemají? Jsou to snad "zázraky přírody"?
Mimochodem, víte, že terricony mají schopnost samovznícení vlivem své vlastní hmotnosti? Málokdo ví, že tyto hromady někdy dokonce vybuchují; pak jim "sundají střechu" a ony se chovají podobně jako sopky s krátery! Z toho tedy plyne, že pak mohou existovat nějaké (ne-li všechny) geologické útvary, které jsou nyní považovány za vyhaslé sopky, a přitom to vůbec nejsou přírodní útvary, ale odvaly, které kdysi explodovaly.
Aby bylo možné na všechny tyto otázky odpovědět, bylo by třeba provést rozsáhlé a cílevědomé studie, které však dnešní ortodoxní vědci nikdy neprovedou, protože již mají předem připravenou odpověď. A tu jsme slyšeli už tisíckrát: "To není možné, protože... to není možné.“
Ale nám je hlavní otázka přesto jasná. Ano, velká část megalitických objektů, jejichž původ je sporný, je i z pohledu oficiální vědy vytvořena člověkem. Některé z nich jsou pozůstatky důlní činnosti (lomy), některé skládkami odpadu (zkamenělé odvaly) a ty, co mají zjevné stopy opracování, jsou pravděpodobně součástí infrastruktury starověké těžby.
Avšak nejen energetická a těžební, ale i úpravárenská zařízení mohla být - nebo spíš určitě byla - součástí těžebního průmyslu. A také další zařízení, jejichž účel neznáme, jistě byla pradávnými obyvateli Země využívána. Jenže kolik toho ještě nevíme o fyzikálních principech, na kterých byly tyto provozy založeny! Co například mohlo být umístěno na těchto "kamenných deskách"? Jaká zařízení? Nebo jsou tyto kameny už samotnými aparáty a my jen prostě nevíme, jak je "zapnout"?
Zde je jeden z názorných příkladů toho, jak jasně člověkem vytvořená struktura je nádrží na zkamenělou surovinu, z níž se v tomto "reaktoru" zjevně odčerpalo vše, co bylo cenné, a poté ochuzená pasta šla do výroby nových stavebních bloků.
Je to část „stroje“ doslova zamrzlá uprostřed pracovního cyklu, s petrifikovaným "polotovarem" v útrobách? Výroba se zjevně zastavila náhle. Podobný obrázek jsem viděl na vlastní oči v opuštěné továrně na výrobu cihel, kde byl stroj na míchání hlíny zastaven ve chvíli, kdy v něm byla surovina - surová hlína. Později hlína zkameněla a drahý průmyslový mixér se tak stal pro další práci nepoužitelným.
Sousedství dvou metod těžby nerostných surovin jsem vám minule ukázal na příkladu Ostrova popů. Nyní vám chci předvést, co se stane, když se divochovi dostane do rukou dědictví v podobě drahého a složitého zařízení.
Ještě jedním ostrovem na Uralu je:
Ostrov Víry (55.1609458N, 60.0321589E)
Ural je nepochybně velmi cenný region, a to nejen kvůli obrovskému množství zdrojů. Pro badatele po minulosti je to především svého druhu "konzerva" s artefakty. Vzhledem k nepřístupnosti, nízké obydlenosti, tvrdému klimatu a ještě z mnoha dalších příčin se Ural a Sibiř staly přírodními rezervacemi, kde se lidem prostě ještě nepodařilo zničit památky na minulost planety jako celku. I když se o to tvrdě snažili. Nyní se můžeme jen dohadovat, co jsme ztratili "díky" aktivitám kameníků a horníků.
Jezero Turgoyak se nachází ve východním podhůří Uralu v hluboké mezihorní pánvi mezi Ural-Tau a Ilmenským hřbetem v nadmořské výšce 320 metrů. Jezero má 26,4 km2, jeho délka je 6,9 km, největší šířka 6,3 km a délka pobřeží činí 27 km. Hloubka dosahuje až 34 m, průměrná hloubka je 19,2 m. Čistotou vody jej předčí jen Bajkal.
Existuje několik verzí původu jezera. Podle jedné z historických hypotéz je Turgojak starý 15 milionů let. Jiným jezerům odhadují skromnější stáří – 2 miliony let. Jedna z verzí hovoří o zlomu nebo propadu, podobně jako tomu je u Bajkalu, druhá o zvedání granitové čočky obnažené vlivem zvětrávání.
K dispozici je také verze o meteoritickém původu. Na západní straně jezera se tyčí cca 3 km dlouhý oblouk Zaozerného hřebenu, který spolu s horou Pugačov (v jihozápadní části jezera) a nevysokým hřebenem ohraničujícím jako hráz jezero z východu tvoří v podstatě dokonalý kruh mající asi 9 km v průměru. Umístění ostatních hřebenů poblíž břehů se řídí zcela odlišným vzorem; to vše je zřetelně vidět na mapě reliéfu:
Podvodní reliéf jezera připomíná obrovskou mísu: dno se rychle svažuje hned od pobřeží a v hloubce 15 - 20 metrů (asi 100 - 200 metrů od břehu) se mění na téměř plochý povrch s velmi mírným sklonem směrem ke středu; ve vzdálenosti kolem kilometru od pobřeží dosahuje ze všech stran hloubky zhruba 30 metrů. Dno je téměř dokonale hladké (změna hloubky na vzdálenost 100 metrů není více než půldruhého metru) a skládá se ze směsi písku, štěrku a řídkých malých kamenů (10 - 20 cm), které mají strukturu podobnou granitu. Skalní výběžek Ostrova Víry, trčící ze dna jezera při západním břehu, se skládá z vrstev granitu, přičemž tyto vrstvy jsou prakticky horizontální.
V 21. století podnikatelé v cestovním ruchu ucítili v tomto místě vůni zisku. Na břehu jezera, jehož název je z baškirštiny přeložen jako "Hlavní místo", jako houby po dešti vyrostly desítky penzionů. A aby bylo přilákáno co nejvíce turistů, zrodilo se mnoho legend a mýtů. Jako v té reklamě: "Legendy říkají, že ... petrohradští griffini mají nejen zlatá křídla, ale i zlaté srdce...
Pojďte a přesvědčete se, zda tu takové legendy byly i před příchodem penzionů.
Říká se, že tu byla poustevna nějaké kněžny nebo vědmy (podle jiných zdrojů) jménem Víra. Údajně utekla od rodičů, aby nebyla provdána za nemilovaného muže. A zde pak léčila rybáře a staré lidi... Což ... no nechme to tak! Její dům nikdo nikdy neviděl, jsou tu jen hroby, sídliště prvobytně pospolných lidí, dolmeny, menhiry a prostě... nějaké divné kameny. Stáří těchto staveb se odhaduje na 5 až 8 tisíc let. Pravda, nejsou uvedeny metody, kterými bylo toto datování provedeno.
Verze archeologů
Každý archeolog po návštěvě ostrova vyjádří svůj názor a uvede své odůvodnění. Nicméně jejich názory se ve většině shodují – stavby jsou skutečně unikátní.
Zde jsou některá ze zjištění:
1) Většina megalitických staveb ostrova je podobná galerijním hrobkám atlantické Evropy (severozápadní Francie, Dánsko, Anglie). Vše se až do detailů shoduje: stejné architektonické techniky, umístění galerií místností, stejné násypy, maskování staveb před nežádoucíma očima. Evropské památky se datují do 3. tisíciletí př. n. l.
2) "Jeskyně poustevnice" nejdříve vypadá jako galérie hrobky (dlouhá chodba s pohřebními komorami na každé straně), postavená z kamenných desek. Podobné struktury na území Ruska dříve nebyly nalezeny. Pravděpodobné stáří kamenné pohřební klenby je 6 tisíc let. Je tedy prakticky stejně stará jako světově proslulý britský megalit Stonehenge.
3) Megalitické struktury ostrova však nejsou obytným objektem. Ostrov je zarostlý pěknými stromy vhodnými ke stavebním účelům. Bylo by tedy jistě výhodnější a logičtější použít je pro překrytí zemních prací spíš než těžké kamenné desky. Deset metrů od jeskyně jsou vykopávky: je tu zemljanka starověrců z konce 18. století postavená podle téhož principu.
Dosavadní oficiální vědecký výzkum nám tedy umožňuje vyvodit jediný závěr: ostrov byl od pradávna používán jako místo, kde se prováděly kultovní (náboženské) obřady. Pravděpodobně proto se tak nazývá "Ostrov Víry" - „víry“ v náboženském, rituálním významu.
Dosud nebyl na ostrově nalezen hřbitov starověrců. Možná to souvisí s tím, že za prošlá staletí úroveň vody v jezeře Turgojak výrazně stoupla. A tak se hřbitov mohl ocitnout pod vodou. A právě tato skutečnost probouzí zájem archeologů o detailní průzkum té části ostrova, která se ocitla pod hladinou.
Bezpochyby jeskyně svaté Víry je stavba kultovní a v tom případě nemá význam mařit čas a práci kvůli neznámému magickému rituálu.
„Nejstarší nálezy z období paleolitu (starší doba kamenná, 20. - 30. tisíc let) byly objeveny při vykopávkách pod převisem ("palačinkový" megalit, na němž stojí kříž). Jsou to kousky kamene rozestavené k rituálnímu použití.
Většina archeologických nalezišť (sídla, zbytky obydlí a megalitické struktury) se vážou k období neolitu (mladší doba kamenná, před 7 - 8 tisíci lety) a eneolitu (pozdní doba kamenná, před 6 – 5 tisíci lety).
Nálezy bronzové doby a časné doby železa archeology objeveny nebyly. Další stopy lidského pobytu se týkají už novějších období: jedná se o dva lomy z 18. století a zříceniny kamenných budov kláštera starověrců z 19. století.
Jak už jsem dříve zmínil, vědci s výjimkou slov „rituální" a "kultovní" se na vysoké škole nic jiného nenaučili! Ale i v takových informacích je možné zachytit zrno pravdy. Přinejmenším souhlasí s tím, že tu dlouho nikdo nebyl: byli tu primitivní lidé, pak to bylo dlouho opuštěné a teprve nedávno sem naši pradědové přišli, aby zde dobývali kámen.
Stejně jako v příběhu o osvojení hory Ostrov popů tu však vzniká otázka: Proč bylo třeba jezdit lámat kámen na těžko dostupný ostrov, když se kolem válelo kamení bezpočet?
A ještě jedna velmi důležitá otázka: Která kultura způsobila největší škody tomu, co tu bylo před ní? Je očividné, že dolmeny nebyly postaveny těžaři z 18. století! Odpověď tak přichází sama: Je snazší brát už hotové blok, než se dělat s novými. Pak se náklady na dopravu stanou ospravedlnitelnými, protože lámat skály a následně pak dát kameni potřebný tvar je mnohem obtížnější než přivézt kameny hotové, a to i v případě, že doprava je složitější.
Mnohé vysvětlení naleznete i http://samopoznanie.ru/sacral_areas/ostrov_very/:
"Vědci tu nalezli úlomky horského křišťálu a krystalů, které se na ostrově nevyskytují. Rovněž našli sekery z kamene a dřeva, které mohly být použity jako dláta nebo na vydělávání kůže zvířat a člověka. A konečně - právě zde byly nalezeny věci, jejichž stáří dosahuje 10 000 let."
Á, to je velmi zajímavé! Skalní křišťál a krystaly! Stejně jako v Jižní Americe! To je opravdu velmi zajímavé! Chtělo by to myslím poohlédnout se i po zlatě...
A opravdu! O ložiscích zlata v údolí Miass informace skutečně existují!
I takové tu byly legendy
Od nepaměti kolují po Uralu legendy o bohatém zlatém Miasském údolí. Dodnes staří vyprávějí o nugetách, překračujících veškerou fantazii, o zázračných rýžovištích a bohatých žilách. Mnohé z nich jsou pravdivé. Existují však i jiné příběhy o tom, jak kvůli zlatu se lidé dopouštěli podvodů i vražd.
Jeden z nich je o průmyslníku Petrovovi. Když jedna z šachet, které vlastnil, byla vytěžena a nezbylo v ní už téměř žádné zlato, další práce ztratila smysl. Ale Petrov nechtěl přestat, a tak vymyslel léčku. Večer, když se horníci rozešli do svých domovů, Petrov sňal ze zdi zbraň a nabral munici. Dříve však, než se spustil do šachty, vysypal z nábojů prach a na jeho místo nasypal zlatý písek. Pak nenápadně vlezl do šachty. Dlouho se uvnitř ozývaly výstřely, které však na povrchu nebylo slyšet. Ráno se Petrov vydal vyjednávat s cizinci, kteří měli zájem o prodej. Dohadovali se dlouho. Petrov záměrně zvyšoval cenu, kupující váhali. Nakonec se rozhodli vzít si vzorek. Petrov je s klidem zavedl dolů. Nepochyboval o výsledku. Vzorek samozřejmě poskytl "vynikající" výsledky, a tak byl důl výhodně prodán.
Tento nugget je největší, jaký se na Uralu našel – více jak 2 pudy 7 liber! Při převedení na pro nás obvyklý systém měření to je 36kg a 200g! V roce 1842 ho našel sedmnáctiletý Nikifor Sjutkin. Jo, jo...
Takže vše se shoduje: hodně kamení, hodně vody, křišťály, křemen a slída. Chybí už jenom to zlato a cesty. A ono to vypadá, že tu opravdu něco bude! Není to přece pro nic za nic, že je návštěva ostrova bez průvodce zakázána!
Fotografování rovněž neradi dovolují, jinak se dá těžko vysvětlit, že snímky stovek turistů na různých webech vypadají, jako by byly z jednoho fotoaparátu. Dokonce ze stejného úhlu! Takže pracuji s tím, co je.
Vidíte? Zjevná nesrovnalost ve složení i kvalitě zpracování kamene. Nezapadá to do jednoho celku – sestava je z přírodního kamene, neopracované valouny jednoduše postavené jeden na druhý, a najednou mezi nimi jasně opracovaný blok s dokonalou geometrií! Zbývá zjistit, zda tu naši restaurátoři nepoužili novější kámen, který tu byl opracován v lomu v 18. nebo 19. století, anebo zda to nebyli stavitelé doby kamenné, kdo ke stavbě pradávného „sklepa“ použil ještě daleko starší opracovaný blok, který tu nalezli. Soudě podle toho, že tu nejsou patrné stopy moderního zásahu, dovolím si předpokládat, že staří primitivní stavitelé použili všechno, co jim padlo pod ruku, a padlo tam i tohle!
A protože jsme dospěli k závěru, že původní umělá stavba, nebo přesněji to, co z ní zbylo, se stalo volně přístupným zdrojem stavebního kamene, znamená to, že ty skutečně původní bloky budou tam, kde je nebylo možné vzít. A to potvrdil i fotograf-potápěč Konstantin Pozdňakov. Bohužel jeho stránka je z nějakého důvodu uzavřena a já jsem ztratil přístup ke sbírce jeho fotografií pořízených na dně jezera Turgojak. Tam totiž ve skutečnosti zůstalo velké množství dokonale formovaných kamenných bloků, trojúhelníkových kamenných desek, a dokonce i zbytky konstrukcí v podobě stěn.
Nepodařilo se mi najít dokonalejší náhrady fotografií Konstantina Pozdňakova, takže se musíme spokojit s tím, co máme. Hlavní věc je, že naše domněnka je správná a že v jezeře Turgojak existovaly uměle vytvořené konstrukce z kamene ještě v nedávné minulosti.
Spolu s výše uvedenými závěry a poznatky považuji za oprávněné předpokládat, že v tomto případě se jedná o pozůstatky hodně staré struktury, která byla používána k získávání cenných kovů. Ostrov Víry byl v dávné minulosti nepochybně místem těžby zlata. Ale to, jak tyto fragmenty vysoce technologické struktury využívali naši pozdější předkové, naznačuje, že jsme buď degenerovali do úrovně člověka doby kamenné, nebo to všechno vůbec není naše.
Ale s největší pravděpodobností se jedná o využívání místa kulturami různých úrovní vývoje.
