Dnes již lze s vysokou mírou jistoty tvrdit, že známe důvody a přesné datum odchodu Velké Tartárie ze světové arény. Odtud se logicky odvíjí pochopení následných událostí, stejně jako důvody zapomnění skutečné historie naší země. Historii píše vítěz, jak každý ví, a tak je přirozené, že útočníci, kteří si říkali Romanovci, udělali všechno možné i nemožné, aby napsali historii novou. Takovou, jakou známe z učebnic. Romanovci byli klasičtí rusofobové, ačkoli se pilně vydávali za pravoslavné Rusy.
Byli to oni, kdo si připisoval všechny úspěchy dobyté země. Vymysleli, že Rusové pocházejí od „Vikinga“ Rurika a číst a psát je naučili Řekové. Nyní ale už víme, že ve skutečnosti bylo všechno přesně naopak. Západ přinesl do naší země nevolnictví a nevědomost. Dobyté obyvatelstvo muselo být přesvědčeno, že vždy žilo pouze v otroctví, proto bylo vynalezeno „mongolsko-tatarské jho“. Ve skutečnosti se jho dostalo do Ruska společně se Šlesvicko-Holštýnsko-Gottorpy. A Tartárii nakonec porazili až s pomocí vojsk sjednocené Evropy v roce 1812.
Nad tím dnes samozřejmě můžeme truchlit, ale na všem se dají najít pozitivní stránky. Co se stalo, stalo se, nedá se odestát. Nelze si však nepřipustit paradoxní fakt, že nebýt Němců, nevěděli bychom nyní o našich předcích vůbec nic. Dnes bychom mluvili anglicky nebo francouzsky a jako většina afrických národů bychom nepochybovali o tom, že před příchodem „dobrodinců“ jsme seděli na stromech a jedli ovoce a kořínky.
Co bylo hlavní Napoleonovou chybou
Ve skutečnosti se ukazuje, že věhlasný velitel nebyl zas až tak skvělý. Geniální taktik nedokázal pochopit, čí mu hrozí arogance a víra ve vlastní výlučnost. Pomohl Romanovcům porazit zbytky Tartárie a rozhodl se, že nyní pro něj nejsou žádnými konkurenty. Nebral v úvahu skutečnost, že Ruské impérium, které se stalo dědicem Tartárie, se automaticky stává největší mocností na světě. A tato mocnost bez dlouhého přemýšlení a váhání svého nedávného spojence a rivala okamžitě rozdrtila.
Toho nemohli nevyužít Britové a na všech frontách začali na Galy tlačit. Výsledkem této války byla „měkká“ kolonizace Francie. Od této chvíle se Paříž stala věrným vazalem Velké Británie. A po ovládnutí těchto zdrojů se Londýn rozhodl neodkládat vyhlášení války i samotnému Rusku. Aby nebyl čas na obnovu Tartárie jako kvalitativně nové supervelmoci, tentokrát již pod názvem Ruské impérium, hned po porážce Napoleona Angličané zahájili přípravy na novou válku. K tomu byla opět v Evropě sestavena koalice nespokojenců, do které se zapojil odvěký rival nového Ruska – Osmanská říše.
Britové nemohli nečinně sledovat, jak si Rusko úspěšně osvojuje všechna území Tartárie v Eurasii. Jejich průzkumníci, kteří lovili ryby a velryby, strávili několik let mapováním a shromažďováním zpravodajských informací podél celého pobřeží Severního ledového oceánu, v Beringově průlivu, na Kamčatce, na Kurilských ostrovech a na Dálném východě. Tempo, s jakým se Rusové usadili na Sibiři, inspirovalo Brity k velkému znepokojení, protože si na tato území už dávno činili nároky a byli přesvědčeni, že stejně snadno jako Severní Ameriku připojí ke své říši i Dálný východ.
Spouštěcím mechanismem pro zahájení nové války byla mírová smlouva (Ajgunská smlouva) mezi Ruskem a Čínou, kterou uzavřel generální guvernér východní Sibiře Nikolaj Nikolajevič Muravjov. Nyní, když vytoužená území Britům doslova „odplouvala“ zpod nosu, rozhodli se, že už nemohou váhat. Tak začala první válka Ruské říše se západním světem poté, co „zabil draka“ – Velkou Tartárii, a sám se tak v tohoto draka proměnil. Zároveň uvádím, že tento proces nebyl do dnešního dne dokončen. Vše, co k nám dnes přichází z médií, je odrazem procesů, které probíhají po staletí. Jde o válku civilizací, ve které se Západ snaží pohltit Východ.
Již jsem psal, že nenacházím vysvětlení důvodů, proč právě ruští historici s vytrvalostí hodnou lepší aplikace horlivě nazývají dvě války „vlasteneckými“: 1812 a 1941. Pravděpodobně jen proto, že obě probíhaly na velké části území Ruska. A přitom skromně mlčí, že války nebyly s Francouzi, ne s Němci, ale s celou Evropou! A tak přišel čas na spravedlivé hodnocení Krymské války.
Co o ní víme? Samozřejmě se nám okamžitě vybaví Sevastopol, Lev Tolstoj, školačky – milosrdné sestry a Napoleon III. Otevřeme-li jakoukoli učebnici, čteme, co tu stojí napsáno, černé na bílém - „Proti Rusku vystoupily: Francouzská říše, Osmanská říše, Britská říše a Sardinské království." Stop!... To znamená, že síla dvou nejmocnějších říší světa (neuvažuji tu osmanskou, v té době už nemohla rovnocenně konkurovat svým sousedům) vpadla na malý poloostrov v moři, ve vnitřním moři Ruska! Tak to ne... Bylo nám přece řečeno, že za všechno mohli Turci. Oni, údajně Osmanská říše, tam něco chtěli. No, tak za prvé, jen v Rusku se tomu říká osmanská, ve zbytku světa ottomanská, proč? Přeci ze stejného důvodu, z jakého byly některé obecně přijímané názvy zemí změněny pouze v ruštině. Například poté, co Rusové nazvali Čínu Kitají, byli ve svých myslích po dlouhou dobu „zazátkováni“, aby si mysleli, že Kataj a Čína jsou jedno a totéž.
Za druhé, po sérii rusko-tureckých válek byla Ottomanská říše výrazně oslabena. Jaké nároky by pak mohla mít? Měla spíš poděkovat, že ruský voják má zbraně na obranu a ne na zabírání kolonií. Britský voják byl naopak v této době vychováván jako pán světa. Polovina zeměkoule už v té době patřila Británii. V přepočtu na počet obyvatel zatím žádná taková země neexistuje, myslím v poměru k celkovému počtu obyvatel celé Země, samozřejmě.
A dále je to ještě zajímavější. Podíváme se do dějišť vojenských operací, tzv. „Krymské“ války: – „Balkán, Oltenitca, Achalcikh, Sinop, Kjurjuk-Dara, Alma, Sevastopol, Balaklava, Inkerman, Taganrog, Kavkaz, Evpatoria, Kars, St. Petersburg, Archangelsk, Petropavlovsk...“
No to snad ne! To není možné! Petrohrad a Petropavlovsk Kamčatský! A tomu se říká „Krymská válka"?! Nechápu, proč tytéž učebnice nepíší nic o bitvě o Petrohrad? Tam přece probíhaly prudké boje! Pravděpodobně je potřeba město nejprve vydrancovat, aby se zapsalo do dějin.
Bitva o Petrohrad
Počátkem roku 1854, ještě předtím, než Anglie Rusku oficiálně vyhlásila válku, zaútočila anglická flotila pod velením admirála Sira Charlese Napiera na Petrohrad. Byla provedena vyloďovací operace v plném rozsahu. Britská koalice zahrnovala francouzskou eskadru vyslanou Napoleonem III. pod velením admirála Parseavala-Deschenese a admirála Penota a námořní pěchoty pod velením generála Louise Baragueta d'Hilliera, který přišel o ruku u Borodina, a v koalici byly i skandinávské síly: Dánové, Nizozemci, Švédové a žoldáci z různých částí Evropy.
Admirál Napier zablokoval všechny ruské přístavy v Baltu tak, že ani jedna ruská loď nemohla vyplout na moře, a neustále je ostřeloval.
Ale hlavní město nebylo odevzdáno Britům jen proto, že obrana města byla organizována na nejvyšší úrovni. Spolehlivě ji kryly Kronštadt, Sveaborg a Bomarsund. A „páni moří“ byli proti síle ruských zbraní bezmocní. Byli schopni zabrat pouze jednu pevnost - Bomarsund. A to i za cenu obrovských ztrát z obojživelného útoku. A pak utrpěli tak zdrcující porážku, že se zařekli dalšího vměšování do Finského zálivu. Ruské pevnosti byly pro nejsilnější námořnictvo na světě příliš tvrdé.
Historici se navíc z nějakého důvodu stydí konstatovat, že všechny pevnosti na pobřeží Baltského moře měly v té době již elektrické telegrafní spojení a byly řízeny centrálně z generálního velitelství v Petrohradě. Připomínám, že se jedná o rok 1854, to znamená, že telegrafní sítě jsme měli už dvacet let před „vynálezem“ elektrického telegrafu švýcarským Lesagem.
Historici také neradi připomínají, že ruská flotila měla během petrohradských bojů ve výzbroji již několik typů ponorek, raketové dělostřelectvo (měli ho i Britové, ale kvůli nedokonalosti konstrukce a omezené akceschopnosti nebyly ve flotile použity)... Ale naše rakety byly už v té době odpalovány z ponorek. V ruské flotile byla také mořská minová pole ovládaná podvodními elektrickými kabely. Lze se jen dohadovat, co vetřelci zažili, když na sobě pocítili jejich účinek.
Je zřejmé, že tehdejší technologická úroveň ruské armády a námořnictva měla to, čemu dnes říkáme „pokročilé technologie“. Ano, v naší baltské flotile sice bylo v té době pouze 16 parníků proti několika desítkám britských. Ale tady je právě pikantérie tohoto okamžiku. Téměř celá britská flotila, která zaútočila na Rusko, se skládala z parníků ruské výroby. To znamená, že byly postaveny v loděnicích Spojeného království na příkaz ruské vlády a částečně zaplaceny. Britové se prostě nevzdali našich lodí a uvedli je do provozu ve své vlastní královské flotile.
HMS Cossack - dřevěná korveta Královského námořnictva Velké Británie poháněná vrtulí, původně „Viťaz“
Je překvapující, že tato úžasná fakta nejsou uváděna prakticky v žádné vzdělávací literatuře naší země.
Dobytí Murmansku
Na severu byla situace mnohem horší. Na rozdíl od Baltského a Černého moře, kde byly celkem bojeschopné flotily Ruské říše, Severní flotila v té době ještě neexistovala. Petr I. za své vlády záměrně vytvořil potíže pro rozvoj přístavu Archangelsk, aby nevytvářel konkurenci pro přístavy v Baltu. Ale jak se nyní ukazuje, hlavním motivem takové politiky byla snaha izolovat Moskevskou Tartárii od okolního světa a obejítí Petrohradu. Vytvořil tak situaci, kdy Moskva byla nucena ke styku se severní Evropou použít Balt, nikoli Archangelsk, a veškerý tranzit tak tekl přes Petrohrad, Revel a Rigu, čímž ji připravil o prostředky na rozvoj ruského severu.
To vedlo k ožebračování kdysi zámožných Pomorů a úpadku stávajících přístavů. Jedním z těchto přístavů bylo i město Kola. Kdysi prosperující námořní přístav začal po otevření přístavů v Petrohradu upadat a v polovině devatenáctého století byl nejsevernějším přístavem Ruské říše. 2. března 1854 zaslal starosta Koly Šišelov hlášení archangelskému vojenskému guvernérovi Boilovi:
„...Za stávajících válečných okolností, pokud má nepřítel v úmyslu poslat část své flotily k severním břehům Ruska, pak město Kola... nemusí uniknout jeho pozornosti kvůli snadnosti dobytí a následnému šíření ozvěny vítězství v Evropě. V současné době by k dosažení tohoto cíle neměl nepřítel, vzhledem k bezbrannému postavení města Koly, žádné potíže, protože tu k obraně neexistují zbraně ani jednotky, které by mu vzdorovaly, kromě místního invalidního oddílu se zbraněmi, z nichž pouze 40 je schopných provozu, ale jen s minimem nábojů; děla nemáme vůbec."
Šišelov zmínil i dobrou mušku a přirozenou odvahu místních obyvatel - Sámů a Koljanů - a požádal pouze o rotu lovců a osm kusů zbraní. Geografická poloha Koly je tak výhodná, že s minimálními silami bylo možné rozstřílet jako na střelnici jakoukoli flotilu, která by vstoupila do fjordů z moře. A pokud by nebyla zničena úplně, pak samotné město mohlo být chráněno bez velkého úsilí. V reakci na svou žádost však obdržel... sto křesadlových zbraní.
9. srpna v 10 hodin dopoledne vplula do kolské zátoky třístěžňová britská parní korveta „Miranda“, vyzbrojená dvěma dvoulibrovými bombovými kanóny a 14 kanóny ráže 36 liber. Po zakotvení od korvety k přístavu vyrazila loďka s parlamentáři k veliteli posádky Kola, mladému námořnímu důstojníkovi, poručíku Andreji Marťjanoviči Brunnerovi. Angličané nabídli městu, aby se vzdalo výměnou za nedotknutelnost soukromého majetku obyvatel, ale zároveň „povzneseně“ varovali, že státní instituce a posádka budou zpustošeny.
Ale Rusové se, jak známo, nevzdávají. Poručík Brunner nehodlal dát Britům ani písemnou odpověď a na místě ústně prohlásil, že město se bez boje nevzdá. A tak 11. srpna začala Miranda bombardovat město bombami, granáty, tvrzenými dělovými koulemi a dělostřeleckými náboji s hořícím obsahem. Jediné ruské dělo vypálilo na nepřítele první ránu, načež bylo poškozeno anglickým granátem a novým zásahem brzy zcela vyřazeno z provozu.
V průběhu dvacetihodinového bombardování nepřítel zapálil 92 domů obyvatel Koly, 4 církevní budovy včetně staré katedrály Vzkříšení - hlavní architektonické památky Koly a státní sklady (sůl, víno a obilí). Pokus o vylodění však byl neúspěšný a čluny s námořní pěchotou v počtu až 60 osob potupně ustoupily. Další den se ostřelování opakovalo, ale bez dosažení jakéhokoliv vojenského úspěchu, při čemž Britové ztratili několik desítek mrtvých a zraněných námořníků, Miranda nakonec z bitevního pole uprchla. Tato epizoda velmi přesně charakterizuje vojenskou taktiku všech Anglosasů, včetně současných bojovníků NATO, kteří jsou schopni bojovat jen na dálku, z bezpečného místa.
Žádný ze sta ozbrojených obránců města a samotných obyvatel nebyl zabit ani vážně zraněn. Město utrpělo pouze materiální škody. Avšak i zde Britové jednali v přísném souladu s vládou Anglosasů, známou celému světu: každá porážka se vždy může změnit ve vítězství, pokud o ní jako první zatroubí do světa. A tak všechny britské noviny vytrubovaly „slavné vítězství britské flotily nad ruským přístavem Cola“. A toto barbarské ostřelování prakticky neozbrojeného mírového města je v britské kronice stále považováno za jedno z největších vítězství nad Rusy.
Ale v Kole byla alespoň nějaká posádka. Většina pomorských vesnic však nikdy žádné zbraně ani děla neviděla. Přesto během obrany vesnic Kandalakša, Umba, Čapoma, Tětrino, Kuzomeň a Pona prokázali místní Pomorové, rybáři a lovci zázraky hrdinství, odvahy a bystrosti. Britům se nikde nepodařilo získat od obyvatel jídlo ani vodu. Ať by se objevili kdekoli, vetřelci by se jistě setkali s prudkým odporem místních. Pokaždé když se pokusili zakotvit, utrpěli ztráty na lidské síle. Jako pomsta za neúspěchy alespoň několik vesnic zpustošili.
Obléhání Solovek
6. července se v zátoce poblíž zátoky Blagopolučja poblíž Soloveckého kláštera objevily dvě třístěžňové fregaty „Brisk“ a „Miranda“. Na lodích byly vztyčeny vyjednávací vlajky, ale mniši, kteří neznali řeč signálních vlajek, na ně prostě nedokázali odpovědět. Britové tedy vypálili ze tří děl. Mniši tedy v reakci dvakrát vystřelili také. Poté na ostrov dorazili poslanci s ultimátem, aby se posádka vzdala. Mniši jen pokrčili rameny: prý posádku nemáme, takže se nemá kdo vzdát.
Poté Britové spustili na zdi kláštera vichr ohně. V reakci na to zazněly zvony, začal křížový pochod a odvetná palba z deseti starých děl, které někdo na ostrově před dvěma sty lety zapomněl. Po devíti hodinách ostřelování Britové s úžasem zjistili, že klášter je zcela nedotčený. Všechny jejich střely se odrážely od žulových stěn jako hrách proti zdi a ty, které vletěly dovnitř, skončily v malém jezírku, kde byly pojistky uhašeny a nálože nebyly odpáleny.
S ocasem mezi nohama byli „stateční bojovníci“ nuceni dobytí pevnosti vzdát a neslavně se stáhli.
Archangelská „bitva"
Apoteózou neúspěchů francouzsko-britské flotily v Bílém moři byl její pokus zmocnit se hlavního přístavu Archangelsk. Když se k 26dělové fregatě Eurydiké a dvěma parním šalupám Miranda (15 děl) a Brisk (16 děl) připojila francouzská 40dělová fregata Psyche kapitána Gilberta a velitel 20dělové brigy Bomanoir Squadron, admirál Erasmus Rommaney vytvořil „velkolepý“ plán na dobytí Archangelska. 11. srpna 1854 jej začal realizovat.
Proti neúspěšným útočníkům se postavila archangelská posádka pod velením guvernéra Romana Petroviče Bojlja. K dispozici mu bylo 6 000 lovců, velké množství baterií, dobře opevněná pevnost Novodvinsk, 16dělová briga Novaja Zemlja, která byla v roce 1853 vyřazena z flotily a používána jako strážnice, a flotila 20dělových člunů (každý nesl dvě 18- nebo 24liberní děla). Ale celá tato armáda nebyla nakonec potřeba. Ukázalo se totiž, že „slavní mořští vlci“ z Evropy jsou stejně neprofesionální jako zbabělí.
Nejenže nikoho od samého začátku kampaně nenapadlo, že by se zásoby lodí měly pravidelně doplňovat (námořníci přece musí jíst a pít a parní stroje potřebují uhlí), ale nikdo je nevybavil elementárními námořními mapami s vyznačením hloubek. Přestože britští obchodníci plují do Archangelsku již dlouhou dobu, nikdo z armády se neobtěžoval konzultovat s nimi hydrografii oblasti. Dokonce i nejhlubší kanál vedoucí do Archangelsku je hluboký méně než 6 stop, zatímco nejmenší z invazních lodí měla celkový ponor 15 stop. Jeden z členů parlamentu později otevřeně řekl, že odeslání takových lodí do Archangelska byl: - „akt mimořádné hlouposti a tuposti jak admirality, tak samotného prvního lorda."
Bylo nutné urychleně zorganizovat hloubková měření, díky nimž se zjistilo, že ani Brisk, ani Miranda, natož Eurydiké, nebudou moci do kanálu vstoupit. Anglické čluny navíc brzy objevili obránci pevnosti. Ruské koňské dělostřelectvo vyjelo a začalo je ostřelovat a z levé strany se do útoku přesunuly ruské dělové čluny. V důsledku toho anglické lodě z kanálu co nejrychleji prchly. Tím byla v roce 1854 „vítězně“ završena „vítězná“ válka sjednocené Evropy proti ruském severu. Britská flotila přidala ke svému renomé další „slavné vítězství“ a námořníci, důstojníci a admirálové, kteří se v tažení vyznamenali, získali „zasloužené“ medaile a řády.
Ale naši učitelé na školách budou do omrzení mlet něco o „prohrané Krymské válce“...
Petropavlovský masakr
Stejné zklamání čekalo i sjednocenou anglo-francouzskou eskadru na Kamčatce. Velitel Petropavlovské posádky, generálmajor Zavojko, obdržel tajnou zprávu od – věřte nebo ne – nikoliv z generálního štábu, ale z Havajských ostrovů a byl varován před blížící se anglickou eskadrou vedenou parníkem „Virago".
Při přiblížení k Petropavlovsku začali lodivodi nepřítele podle již zavedené tradice měřit hloubky a hlídači na stěžních prozkoumávali pobřeží. V přístavu Petropavlovsk byla osamocená pouze jedna velká loď - „Aurora". Ale když jim vyplula vstříc a uviděli ji v plné síle, spojenci spěšně vycouvali do neutrálních vod, kde zakotvili. Velitel eskadry, admirál David Price, pak analyzoval zpravodajská data a jasně si uvědomil, že nemůže rozkaz britské admirality splnit. Pak se tento starý mořský vlk zamkl ve své kajutě a - zastřelil.
Nepřítel se však přesto pokusil vylodit útočnou sílu a došlo k bitvě. Malá ruská posádka však zorganizovala obranu velmi kompetentně. Zbraně se chopili i staří, ženy a děti. Tato skutečnost naznačuje, že základy bojového výcviku byly známy všem obyvatelům Petropavlovska. Naučit děti používat střelné zbraně za pár dní je nemožné. Dnes o počinu obránců Petropavlovsku ví málokdo, a nezaslouženě. Na takových příkladech je třeba vychovávat mladou generaci a ne vyprávět pohádky o „jhu Hordy“ či „národním sjednocení“.
Na fotografii je pomník hrdinské baterie na Černé hoře na břehu Tichého oceánu. Její bojovníci položili své životy za nezávislost vlasti. A ta vlast nyní stydlivě nazývá rozsáhlou agresi Britského impéria - „Krymskou válkou“.
No posuďte sami, kde je Petrohrad, kde Archangelsk a Kamčatka a kde Balkán, Kavkaz, Azov a Krym? Ze všech stran, kromě Afghánistánu, bylo Rusko obklíčeno Brity. Udělali kleště a udeřili ze všech stran. A to má být ta „krymská“ válka? A Turci, jak se ukazuje, hráli vedlejší roli, používali je jen jako potravu pro děla, když jim mávali před nosem mrkvičkou v podobě vytouženého Krymu.
Historici nám dnes říkají: Rusko prohrálo Krymskou válku a ztratilo některé své výhody v Černém moři, ...
...Které si pak ale diplomaticky - výhodně a nekrvavě vrátilo. Takže opravdu prohrálo?
Jo, úplně!
Nikoliv, největší bitvu za nezávislost a integritu země Rusko vyhrálo. Kdybychom tehdy prohráli, Krym by byl v nejlepším případě předurčen k osudu Hongkongu. Čukotka, Kamčatka, území Chabarovska a Primorje by byly státy Spojených států. A pokud by se petrohradské vylodění Anglo-Franků podařilo, Rusko by neexistovalo vůbec. Je to jasné?
Jak je to tedy s tou „Krymskou“ válkou?
Rozuměj: pokud se jedná o zradu a porážku, pak je to „vlastenecká", „velká", „národní", ale pokud Rusko vedlo úspěšnou, relativně nekrvavou a mimořádně účinnou a významnou válku, pak jsou to jen … střety místního významu.
Tato válka však celému světu ukázala, že naděje na zničení Velké Tartárie nebyly předurčeny k naplnění. Porážka Tartárie Svatou říší římskou vedla k tomu, že zaostalá archaická země, nejprve zničená katastrofou planetárního rozsahu a později rozervaná vnitřními rozpory, byla oživena v nové kvalitě. Vítěz se ukázal být poražen, protože to nebyla západní civilizace, která spolkla východní, ale naopak. Přesnější by bylo říci, že splynutím výdobytků Západu a Východu se zrodil nový typ civilizace – eurasijská. Proč není šance porazit dvouhlavého orla? Protože válka mezi levou a pravou rukou je nemožná.
Jediná šance, jak se navždy zbavit Velké Tartárie, ať už se jmenuje jakkoli, je rozbít ji zevnitř. Možná, že Otto von Bismarck to pochopil jako první. Jako nikdo jiný si jasně uvědomoval, že nově vytvořený německý národ má geneticky i duchovně k Rusku blíž než všichni ostatní západní Evropané. A jako nositel ruského vidění světa nemohl neporozumět tomu, odkud pochází skutečné nebezpečí pro kmeny a národy obývající Německou říši. Při pohledu na mapu Eurasie rozumně zhodnotil poměr sil a jako geniální politik nemohl nepochopit, že Francie je po porážce Napoleona jen nástrojem v rukou Anglosasů namířeným proti Rusku.
V této situaci se Německo stalo první překážkou postupu Britů na východ. A tak se Bismarck rozhodl nečekat, až Francie, na kterou Britové naléhali, zaútočí jako první. Tak začala francouzsko-pruská válka. Ta sice oddálila další velkou válku mezi Západem a Východem, ale nakonec jí nezabránila.
| Статья серии Основы тартароведения | >>> |
