Záhy po nástupu na trůn poslal chán Mangu svého bratra Galaku s velikým vojskem, aby vybojoval zemi íránskou a dosadil jednoho člověka z rodu Ujrattů jménem Argun-Aka za vládce Chorezmu. Ten pak vládl deset let a po té zemřel.
Sám Galaku pochodoval do nitra Íránu a pobil všechny národy, které nesly jméno Mulagaida i s jejich vládcem kalífem Imotasim. A neukryl zbraň, dokud nepokořil všechny země íránské.
Zde je třeba si všimnout výrazu „ukrýt zbraň“, který dnešní badatelé vysvětlují všelijak, domnívajíce se, že nápis na jedné z map z „Kreslené mapy Sibiře“ S. U. Remezova, kde v ústí Amuru je nápis hlásící, že až do tohoto místa došel Alexandr Makedonský a tam „...zbraně ukryl a zvon zanechal“, což doslova znamená: schoval zbraně (děla) do úkrytu. A které rok co rok teď hledají na celém pobřeží s detektorem kovů.
Ale všechno může být daleko jednodušší: „Ukryl zbraně“ může být totéž, jako odložil zbraně. Takže to znamená „ukončil boje“ nebo „skončil válku“. Je to stejné jako u amerických indiánů, kteří při uzavření míru říkali: „zakopal sekeru do země“.
Pokud jde o roli samotného Mangu-chána v dějinách, autor této kroniky, stejně jako moderní historici, "skromně" neříká nic o zásluhách chána vůči Rusi. Na rozdíl od rozšířených mýtů o "mongolsko-tatarském jhu" Mangu se přátelil s ruskými knížaty a nejednou jim poskytl pomoc. Pobýval i v Novgorodu a Pskově, a dokonce uskutečnil kampaň proti livonským rytířům v Narvě, po čemž Livonia mnoho let pravidelně platila daně Novgorodu a Pskovu. V Nikonském letopisu je tato událost popsána takto:
«…князь велики Ярослав Ярославич, внук Всеволожа, посла к Володимерю собирати воинства, хотя ити на немци, а собрася сила многа, и великий баскак Володимерский Иаргаман и зять его Айдар со многими татары приидоша, и то слышавше немци устрашишася, и вострепетавше прислаша дары послы своя, и добиша челом на всеи воли его, и всех подариша, и великого баскака, и всех князей татарских и татар; зело бо бояхуся и имени Татарского. И тако всю волю сътворивше великого князя Ярослава Ярославича, и Наровы всея отступишася и полон весь возвратиша» (ПСРЛ, т. X, стр. 147).
Když Mangu-chán zemřel, Kaplaj-chán předal všechny země íránské pod vládu svého bratra Galaky. Ten umřel ve městě Šam po té, co zde vládl deset let. Po něm Íránu vládl jeho syn Abka, a to 19 let.
Po jeho smrti přebral vládu jeho bratr Achmat. Tento princ přijal Mohamedův zákon, ale byl zabit svým příbuzným Argunem, synem Abka-chána, dříve, než stihl Mohamedův zákon rozšířit na všechny své poddané.
Zde letopisec z neznámé příčiny nepoukázal na to, že fakticky zejména v době vlády Achmata začala Moskevská Tartárie dominovat. Okamžik přesunu centra z Kara-Kurum do Astrachaně je obtížné vysledovat, ale dobu, kdy se Moskva stala hlavním politickým a ekonomickým centrem Velkého Tartárie, lze určit docela přesně. Je to doba panování Ivana III. (zvaného též Veliký; Rurikovec,1440 – 1505).
A právě on se stal Velkým Chánem nikoli formálně, ale de facto. A doba jeho vlády „náhodou“ spadala do chvíle přelomu v celé světové historii. Byl to rok 7000 od stvoření světa, který je významný „objevením“ Nového světa Kryštofem Kolumbem a zavedením nového systému letopočtu „od vtělení Boha Slova“, to je juliánského kalendáře.
Do této doby spadá i jedna z největších katastrof, která k nepoznání změnila vzhled Asie, kdy gigantický proud vody a bahna ze Severního ledového oceánu úplně smetl Velkou Tartárii východně od Uralského hřbetu až k samému Mongolsku.
Tato událost položila začátek novému uspořádání světa, kvůli čemuž byla zcela přepsána celá historie. Není náhodou, že na příkaz Petra Velikého byly všechny staré knihy na území Ruské říše sebrány a zničeny. Domnívám se, že existuje velmi silný důvod k podezření, že v originále tohoto letopisu původně byly podrobné popisy této katastrofy. Přesně proto jej také na počátku osmnáctého století švédští důstojníci hledali po celé Sibiři. Nalezen byl v Ťumeni, přeložen z arabštiny do ruštiny (švédština jako jazyk tehdy ještě neexistovala) a originál pak odvezli s sebou do Švédska.
S největší pravděpodobností pak byly při překladu do francouzštiny veškeré odkazy na povodně odstraněny a současně byly vytvořeny klíče ke všem ostatním informacím nezbytné pro nové majitele světa. Pravdu o tomto předpokladu nemůžeme ověřit, ale fakta mluví sama za sebe. Více či méně pravdivá informace o historii, kterou dnes máme, začíná po roce 1492. To, co bylo dříve, není známo žádnému obyčejnému smrtelníkovi.
Právě po tomto roce Turci dobyli Konstantinopol a v Rusku začalo budování „Nového Jeruzaléma“, „Třetího Říma“ - Moskevského Kremlu. Právě v tomto momentu pod ruského cara podložili „židovskou nevěstu“ Zoe Paleolog a symbol Moskevské Tartárie – jednorožec – byl nahrazen zednářským dvojhlavým orlem. Rusko se začíná orientovat na Západ a ničí se všechno, co by mohlo připomínat jeho minulost, kdy se nacházelo v sestavě největšího a nejsilnějšího státu, jaký existoval za celou známou historii lidstva. Tento proces můžeme nazvat detartarizací a je to analogie s procesem, který je připraven jako na kopírce pro naše sousední republiky. Desovětizace, to je totéž, čím se ve své době zabývali Petr I. a Kateřina II. Ale k tomu se ještě vrátíme později, zatím budeme pokračovat s naší kronikou.
Argun-chán vládl sedm let, než umřel. Pak vládu převzal jeho bratr Kačiet, který zabil Bajdu, syna Tarageje. Ani ne za osm měsíců ho zabil syn chána Hasan a ujal se kormidla.
Hasan-chán byl prvním z rodu Taulaje, kdo přijal Mohamedův zákon a rozšířil jej na všechny své poddané. A aby nemohlo dojít k návratu (opět a znova) k modloslužebnictví, přikázal všechny modly spálit a rovněž tak svatyně. Zemřel v roce 701 (1302) stár pouze 30 let.
Následníkem v íránské zemi byl jeho syn Ilseitu. Vládl s velkou slávou 13 let a potom umřel. Korunu pak dostal jeho syn Abusait. Bylo mu však pouze 12 let a do dosažení plnoletosti za něj vládl velmož Amir-Čupani, hlava rodu Suldus. Když se Abusait-chán ujal vlády, získal si velkou slávu skrze svoji chrabrost při rozšiřování hranic zemí íránských.
Když po 19 letech vlády zemřel, z rodu Suldus, v němž všichni otcové i synové se jmenovali Čupani, předali vládu Arpa-chánovi, který byl potomkem Artobuga, třetího syna Taulaje. Za jeho vlády žil jakýsi bývalý vůdce rodu Ujratů jménem Aly, který měl velkou moc ve městě Bagdat, a ten učinil chánem Musu, potomka Taragaj-chána. Musa-chán napadl Arpa-chána a vzal mu vládu, život a všechny jeho země.
V té době byl v zemi Rum šejchem Hadžani Buskur. Ten se dozvěděl o skutcích Musy-chána, a jmenoval chánem Magometa, vnuka Tumura. Když Magomet získal tento titul, sebral veliké vojsko a vyrazil k hranicím země Írán. Musa-chán se dozvěděl o pochodu Magemeta-chána a vyšel mu vstříc k městu Tabris. I byla veliká bitva, v níž bylo vojsko Musy-chána zcela rozdrceno a on sám utekl k Ujratům.
Když Šejch Aly zvěděl o nezdaru Musy, vypravil se do Bastanu, kde učinil chánem Tagaj-Timura, potomka Čudžirara, bratra Čingis-chána. Nyní se ve třech spojili a šli na Magomet-chána. Nicméně šejch Hadžani-Džalagir vyšel jim vstříc a zcela je rozbil v místě Jagarmurt. Musa-chán přišel o život, ale Tagaj-Timur a šejch Aly utekli do země Chorásán.
Jiný šejch Hadžani-Hodža, velící poblíž hranic s Rumem, když se dozvěděl o nešťastném úspěchu (Úspěch, jak se zdá, bývá různý!) Musy, sebral veliké vojsko a vystoupil proti Magometovi. Proběhlo několik těžkých bitev až pak vypukla ta velká závěrečná u města Naksivan, v níž štěstí stanulo při šejchu Hadžani-Hodžovi. Magomet-chán byl zabit v průběhu bitvy a šejch Hadžani-Džalagir utekl do města Sultana.
Šejk Hadžani-Hodža předal vládu nad Tabrisem ženě jménem Satibik a sám pokračoval v pronásledování nepřátel. Šejch Hadžani-Džalagir, vida, že prohrává, pojal úmysl požádat o milost a dobrovolně se vzdal vítězi. Ten se pak vrátil do Tabrisu, kde mu Satibik vrátila klíče od města, a šejch Hadžani-Hodža ji z vděčnosti za věrnou službu provdal za významného velmože Sulejmana, syna Magometa.
Po nějakém čase šejch Hadžani-Džalagir našel způsob jak uprchnout. Dostal se do Bagdatu a učinil tam chánem Džagan-Timura, potomka Galaku-chána. Sebral vojsko a rozhodl se ještě jednou zkusit štěstí ve válce se šejchem Hadžani-Hodžou. Ale jsa opět poražen, vrátil se do Bagdatu, kde svrhl Džagan-Timura, obviniv ho ze své porážky, a sám se ujal vlády. Tehdy se stal velmi zlým a krutým ve vládě nad zeměmi bagdatskými.
Mezi svými manželkami měl pak jednu Arabku, která se přátelila s nějakým Jakup-Šagem. A když šejch Hadžani-Džalagir nařídil, aby ho zatkli za nějakou jinou záležitost, vylekala se tato žena, že se šejch dozvěděl o jejich přátelství, a tak, když muž usnul, napiv se vína, prořízla mu hrdlo.
Šejch Hadžan-Hodža pak vzal na sebe vládu nad všemi zeměmi bagdatskými a stal se velkým vládcem, ale chánský titul nepřijal. Po jeho smrti měl být následníkem jeho bratr Malik-Ašraf, ale učinil chánem jednoho z potomků Galaku-chána Nau-Širvana. Po čase toho však zalitoval, zavrhl ho a sám se prohlásil za chána. Vedl však život nepořádný, a tak se jeho poddaní vydali s žalobou k Džanibek-chánovi, který vládl v Daště-Kipčaku.
Džanibek-chán se vydal na Malik-Ašrafa s vojskem, porazil ho a vzal na sebe vládu nad všemi jeho zeměmi. To se stalo v roce 756 (1356).
A zde autor (ale spíš překladatel) narušil chronologii a vrátil se k popisu událostí, k nimž došlo dlouho před vítězstvím Džanibek-chána nad vojsky Malik-Ašrafa.
Je velmi dobře možné, že k tomu došlo nikoli ze zapomnětlivosti vypravěče-starého chána, ale spíš to vypadá na zfalšování letopisu, když překladatelé vypustili značnou část textu, který obsahoval informace o skutečných příčinách zániku Velké Tartárie. A pak jen tak nahrubo lepili různé zbývající části vyprávění. Ale "montáž" byla, jak uvidíte, velmi neohrabaná. Vracíme se tedy zpět k Čingischánovi.
Čingis-chán byl zrovna na tažení, když Borta-Kučin, matka Čuči-chána byla těhotná. Tehdy přišli Markatti, přepadli jejich sídlo, zbořili ho a Borta-Kučin s sebou odvedli. Ale protože byla snachou Aunek-chána Karaitského, bývalého přítele Isseugi-Bajadur-chána, otce Čingise, byla jí darována svoboda i doprovod na zpáteční cestu za manželem.
Cestou však porodila syna a nebylo ho ani do čeho zabalit. Tehdy udělala z mouky tuhé těsto, které položila na kámen, a do něj miminko zabalila.
Když dorazila k manželovi, Čingis-chán měl obrovskou radost a zvolal: „Sláva Bohu! Ty ses už vrátila i s Čuči!“ (Čuči znamená v mogullském jazyce - „host“). A od té doby ho všichni nazývali Čuči. Když pak ještě za života otce zemřel v zemi Daště-Kipčak, kde vládl, stal se po něm chánem Bátú. (Zde překladatel učinil poznámku, že národ, který si nyní říká kozáci Záporožští, Donští a Jajčtí, pocházejí všichni od těchto Kipčaků. To je šach-mat současným historikům, etnografům a v první řadě nacionalistům.)
Na otcovský trůn ho posadil Bělgataj vyslaný Čingis-chánem. Sotva však skončily oslavy a hostiny, přišla zpráva o smrti Čingis-chána v hlavním sídle Karakorumu. Tehdy se Bělgataj s Bátú vydali do Karakorumu a přenechali na dobu své nepřítomnosti vládu mladšímu bratrovi Togaj-Timurovi.
Když Bátú-Sagin-chán dorazil do hlavního města, dlouhou dobu oplakávali smrt otce. Pak se setkali všichni princové, hlavní důstojníci a významní velmoži, aby zvolili následníka. Zvolen byl Ugadaj-chán a po jeho nástupu na trůnu se pět princů, včetně Bátúa, vydalo na pochod na Kataj. S výsledkem tohoto tažení pak byl Ugadaj-chán velmi spokojen a ocenil moudrost a statečnost Bátú-Sagin-chána. Po nějaké době po návratu Bátúa z katajského tažení mu Ugadaj-chán svěřil vojsko veliké na pochod proti Čerkassům, Russům, Baškircům a Bulharům.
Svěřil mu i svého syna Kajuka, syna Tauleje Mangu a syna Čagataje Bědara. Když všichni čtyři spolu s vojskem dorazili do Daště-Kipčak, jeho bratr vládnoucí v nepřítomnosti Bátú-Sagin-chána jej i všechny prince uvítal s převelikou slávou a všemožným pohoštěním, které trvalo po celé tři dny. Potom Bátú-Sagin-chán uspořádal novou hostinu, která trvala tentokrát čtyřicet dní. A po skončení všech oslav se vydali na další pochod. Tato kampaň pak měla takový úspěch, že se o tom dozvěděl celý svět.
Pak se bezpečně vrátil do Dašte-Kipčaku, kde brzy na to zemřel v hlavním městě Šoja, v zemi nazývané Kokorda.
Současní historici z nějakého důvodu věří, že Kokorda je jakási mýtická Modrá Horda - Kok Horda a stále nemůžou tuto oblast na mapě najít, ať hledají, jak hledají. Překladatel však v otázce o přesném umístění velkého kamenného města Šoi nemá žádné nejasnosti. Jeho ruiny byly patrné ještě v 19. století na soutoku řeky Urislavy s Volhou. Město bylo zničeno Tamerlanovými jednotkami a nikdy nebylo obnoveno.
Problémem dnes je pouze s identifikací moderního názvu jednoho z přítoků Volhy s tím, který v minulosti nesl zvučné jméno Urislava. Podle nepotvrzených svědectví v nedávné minulosti na vtoku řeky Akchtuby do Volhy rozebírali jakési ruiny pro použití jako stavební materiál. Je to přímo na opačném břehu Volgogradu, který byl v minulosti nazýván Stalingrad, dříve Caricyn a ještě předtím nesl jméno Carica. A v tom může být vodítko. Město na soutoku bylo tradičně pojmenováno podle názvu přítoku řeky. Například na soutoku řeky Pleskavy do řeky Veliká byla vybudována pevnost, která se nazývala Pleskava (nyní Pskov).
Podle této logiky lze předpokládat, že Achtuba se dříve nazývala Carica, a dala jméno i městu. Ale protože Volgograd leží na opačném břehu a na soutoku Achtuby a Volhy byly nějaké ruiny, lze také předpokládat, že dříve byla Carica na levém břehu Volhy v místě vtoku stejnojmenné řeky do Volhy-Ra. Pak by to mohly být ruiny onoho kamenného města chána Bátúa - Šoia na řece Urislavě-Carici.
A je docela možné, že město Šuja v Ivanovské oblasti by mohlo být přeneseným toponymem. To se často stává, když osadníci budující si nové město, dávají mu jméno místa, odkud pocházejí. A Šuja mohla klidně být původně Šoiou. Ale rozhodně ne tou, co byla hlavním městem Kokordy.
Po smrti Bátú-Sagin-chána nastoupil na místo vládce Dašte-Kipčackých zemí jeho bratr Burga. Při svém nástupu uspořádal velkou hostinu a bohatě obdaroval všechny významné velmože a důstojníky. Velké dary poslal i Kaplaj-chánovi, aby ten žehnal jeho trůnu. A vládl pak moudře, získávaje si velkou slávu. Sousedé ho měli v úctě a báli se ho.
Když se jednou ubíral ke dvoru Kaplaj-chána, potkal na cestě kupce bucharské. Po rozhovoru s nimi chtěl okamžitě přijmout Zákon Mohameda a přivést k němu všechny své poddané. Avšak zemřel dříve, než uspěl svůj plán uskutečnit. Vládl 25 let a nástupcem byl jeho bratr Mengu-Timur.
Tento chán po té, co získal korunu, předal do věčného vlastnictví Bajadur-chánovi jeden rod ze svých poddaných nazývaný Ak-Orda (současní vědci nedokáží určit umístění Bílé Hordy; zatím existuje mnoho nepřímých důkazů, že Bílá Horda se nacházela na území dnešní Litvy a Běloruska včetně dnešního města Lipeck. Právě Bílá Horda se stala základem Velkého knížectví Litovského), a Oran-Timurovi, synu Togaj-Timura, dal města Kafu a Krim. (Kaafu - Feodosii, která se podle verze ortodoxní historie považuje za kolonii Janova až do roku 1475, a pak se měla stát součástí Osmanská říše, a město Krim je dnešní Simferopol.)
Potom vytáhl na Volgar (Překladatel upřesňuje, že Volgarie je provincie na východ od Volhy až k Orlovským horám (Ural) a od Samary ke Kamě.) a vrátil se po té, co tam dosáhl velkých vítězství. Avšak brzo znova vyrazil do zemí íránských. Tam vládl jeho přítel Abka-chán, s nímž si každý rok vyměňovali dary.
Toto přátelství trvalo až do smrti Abka-chána. Jeho nástupcem byl Achmat, syn Galaku-chána. Ten přijal Zákon Mohameda a usedl na trůn Íránských zemí. Ale Argun, syn Abky ho zabil a zmocnil se koruny. Když se o tom dozvěděl Mengu-Timur-chán, vyslal tam dva generály jménem Tašaj a Turkataj s 8.000 vojáky.
Argun-chán jim poslal v ústrety svého nejlepšího důstojníka jménem Amir Tagarata a sám za ním následoval. V místě nazývaném Karabach se obě armády střetly a armáda Mengu-Timur-chána byla poražena. Když se chán tuto zprávu dozvěděl, byl tak zarmoucen, že z toho brzy zemřel.
Po jeho smrti nastoupil na trůn Kipčackých syn Bátú-Sagin-chána Tuda Mangu, který své poddané zatížil takovou daní, že Tochtagu, syn Mengu-Timur-chána na tuto nespravedlnost poukázal. Chán to přijal s takovou nevolí, že žalobce byl nucen rychle prchnout do sousední země. Po nějaké době se však Tochtagu vrátil se silným vojskem, Tuda-Mangu-chána porazil a odebral mu žezlo. Sám se pak stal chánem Kipčackým, vládl šest let, byl poddanými milován a proslavil se připojením mnoha měst a zemí. Pohřben je ve městě Šagarisarajčik.
Jeho nástupcem se stal syn Usbek-chán. A i když mu bylo jen 13 let, vládl s velkou moudrostí a stálostí. Zavedl Zákon Mohameda ve všech svých provinciích. Usbek-chán byl milován všemi národy, takže pak přijaly jeho jméno na věčné časy a nazvali se Uzbeky.
Po jeho smrti nastoupil Džanibek-chán, který horlivě sledoval dodržování Zákona Mohameda všemi svými poddanými ve všech zemích Kipčackých a dostalo se mu za to slávy pobožného vládce. V době jeho vlády Malik-Ešref, syn Timur-Taši ukradl trůn Adirbejcanu a sousedních provincií. Vedl život nespoutaný a byl takovým tyranem, že mnozí jeho poddaní raději uprchli k Džanibek-chánovi.
Mezi nimi byl jeden z učitelů Zákona Mohamedova nazývaný Mogosudin, který veřejně přednášel Zákon v mešitách. Chánovi řekl o tom, že pokud se nepostaví nezřízenému způsobu života, jaký vede jeho soused Malik-Ešref, uvidí to jeho poddaní i poddaní Džanibeka a přijmou nesprávné návyky a tím ohrozí pohodu ve všech zemích. (V minulosti hrála morálka a mravnost důležitou roli a byly považovány za základ bezpečnosti státu.) Uslyšev to Džanibek-chán, přikázal sebrat vojsko a vyrazit na Malik-Ešrefa.
Přišel, pobil nepřítele, Malik-Ešrefa zabil a jeho zemi připojil k zemím Kipčackým. Provincii rozdal svým důstojníkům a bohatství chamtivce ve zlatě, stříbře, drahých kamenech a dalších drahocennostech bylo naloženo na karavanu 400 velbloudů. Trůn Malika se dostal synu Džanibek-chána Berdibekovi. Sám se vrátil do své země s bohatou kořistí, ale záhy onemocněl, a ze strachu, že nestihne předat trůn svému synovi, vyslal posla do Adirbejcan, aby Berdibek neprodleně přijel k otci. Chápal však, že se kvůli velké vzdálenosti syn nestihne do jeho smrti vrátit. Přikázal proto velmožům, aby Berdibeka posadili na trůn, jakmile přijede.
Džanibek-chán slavně vládl sedm let. Pohřben je ve městě Šagrisarajčiku. To se stalo v roce 758 (1348).
Zde překladatel jednoznačně ukazuje na umístění tohoto města:
Syn Berdibek oplakával svého otce tři dny a poté se prohlásil chánem. Stal se však tyranem a zcela propadl nezřízenému životu. Velmi se bál, že ho za nedůstojný život svrhne některý z jeho příbuzných, a tak je nechal všechny zabít. Avšak života ho zbavila v roce 762 (1361) jeho zhýralost. Jím potomci Mengu-Timur-chána vymřeli a trůn kipčacký byl předán jiným potomkům Čuči-chána.
Po smrti Berdibek-chána Russ-chán, syn Obdakul-Oglana, syna Hodžaja, syna Avas-Timura, syna Togaj-Timura, syna Čuči-chána, syna Čingis-chána nastoupil na trůn Kipčacké země a vládl několik let v poklidu. Nakonec Toktamiš, syn Tokoly-Hodža-Oglana, syna Saricaje, syna Abas-Timura, syna Tokaj-Timura, syn Čuči-chána rozhodl svrhnout Russa z trůnu.
Vyrazil na něj s vojskem, ale utrpěl nezdar a byl nucen uprchnout do země Ma-Urinněrské ke svým příbuzným. Tam sebral vojsko veliké a postavil se proti Russ-chánovi. Tentokrát jeho armádu pobil a sám Russ byl zabit. Tak se v roce 777 (1376) Toktaš-chán stal vládcem zemí kipčackých.
Když si Toktamiš-chán všiml jistých příznaků tajného pokusu o atentát ze strany příbuzných na jeho trůn, vyrazil s velkým vojskem do země Ma-Urinněrské, dobyl město Samarkant a všechny pobil. Ustoupil do své oblasti, ale Amir-Timur-chán, který se dozvěděl o pádu Samarkantu, vyrazil za ním s takovým spěchem, že ho dohonil ještě na březích řeky Atella (Itil – Volha-Ra, Atella nebo Atilla znamená „Kamenná řeka“. Shodný název existuje i dnes, je to přítok Kamy Ak-Iděl. S tímto hydronymem je často svázáno jméno legendárního vůdce Hunnů – Atitily, který podle posledních zjištění byl jedním z prvních slovanských knížat zakládajících posádky na západ od Dunaje a kterému platilo daň Římské impérium.)
Když Toktamiš-chán viděl, že bitvě se nevyhne, přijal ji na místě pro sebe nevýhodném, bil se velmi zručně a nebojácně, ale nemohl Amir-Timur-chánovi odolat a utrpěl porážku. Když se tento vrátil do země Ma-Urinněrské, rozhodl se sebrat všechny, kdo dokážou udržet zbraň, a vést je zpět, aby pokořil země kipčacké, dokud armáda Toktamiš-chána nesebere zase sílu, ale jeho mudrci ho od toho odradili, připomínajíce mu, aby nezničil celý národ.
Princ Kaverčik, syn Russa-chána vzal žezlo Tokamiš-chána po jeho smrti, nehledě na to, že ten měl osm synů: Džalaludin, Džabar-Birdi, Kajuk, Karim-Birdi, Iskander, Abjusait, Hodža a Kadir-Birdi.
Od těch dob kipčackým zemím vládli jen Russové a v roce 961 (1554) se všechny kipčacké a volgarské země podřídily Moskevské Tartárii (autor má na mysli vzítí Kazaně a Astracháně Ivanem Hrozným) a už nebylo slyšet o potomcích Hadži-Garaj-chánových, nicméně krymští chánové všichni byli z tohoto rodu.
Čuči-chán ještě za života svého otce sebral vojsko a proviant ze všech zemí na pochod na Russy, Čerkasy, Baškirce a Volgary, ale smrt mu to nedovolila. Tehdy Čingis-chán místo něho vypravil Bátú-Sagin-chána, syna Čučiho. A když i jemu cestu překazila smrt Čingis-chána, Ugadaj-chán, vrátivší se z Kataje, se chystal naplnit tento plán. Vypravil Bátú-Sagin-chána s velikým vojskem do města Moskvy, kde Rusové spolu s Němci posílili retranchement. (A koho autor nazývá Němci, to je další otázka. Nejspíš baltské Slovany z Prussie.)
Tři měsíce se marně snažili z retranchementu nepřítele vyhnat. Dokud se nerozdělili. Pak zaútočili z jedné strany Bátú-Sagin-chán a jeho bratr Šejbani ze strany druhé. Sesedli z koní a srazili se v lítém boji. Tehdy Russi ztratili 70.000 svých nejlepších vojáků.
Po tomto velikém vítězství Bátú-Sagin-chán postoupil dál do Russké země, kde ovládl mnohá města a po té se vrátil s velkou slávou a bohatstvím a jeho Horda dostala název Ičeň. Za velkou věrnost a odvahu se chtěl odvděčit svému bratrovi Šeibanimu, a tak mu daroval 15.000 rodin a rovněž mu předal všechna pokořená města spojenců Russů: Najmanny, Karliky, Kurusy a Ujgury, ovšem za podmínky, že musí on sám a jeho rod žít v těch zemích, které leží mezi provinciemi jeho državy a zeměmi Horda-Ičenovými. V létě měl být poblíž hor Aralských a řeky Jaidžiky a v zimě u Karakumu, Arakumu a řek Sirra a Saresa, protože tato místa se silně posunula k severu.
A nyní přichází moment pravdy. Velmi to vypadá na to, že ten, kdo učinil změny v originální variantě rukopisu, banálně přehlédl jedno ze svědectví přímo ukazující na globální kataklyzma, které změnilo tvář Eurasie a celý chod historie světa. Falzifikátoři zapomněli vymazat frázi „všechna tato místa se silně posunula k severu“. Nikdo po celou dobu na tato slova neobrátil pozornost a přitom doslova říkají: „Tyto země se přemístily k severnímu pólu.“
Co to může znamenat? Myslím, že jedině toto: Náš kontinent se ocitl blíž k arktickému polárnímu kruhu, než kde se nacházel předtím. Přesněji, nikoli kontinent se posunul, ale severní pól se přiblížil ke kontinentu. To se objasňuje Teorií posunu pólů.
Pokud osa rotace Země dříve měla jiný náklon a severní pól byl na území Grónska a poté se přestěhoval na své současné místo, pak se fráze stává jasnou bez vysvětlování. A je jasný i mechanismus proběhlé katastrofy. Eurasie, jako by "mávla svým pravým křídlem", které se doslova ponořilo do oceánských vod. Vrátíme se však k dokumentu:
Jeden ze synů Šejbani se usadil daleko v zemích Russů a zůstali tam i všichni jeho potomci. Všichni němečtí chánové vedou svůj rodokmen od Šeibani-chána (Odkud by se taky vzal název Švábie! Švábové to jsou potomci Tartara Šeibaniho.)
Pro vysvětlení: Švábové (něm. Schwaben) jsou Němci hovořící zvláštním švábským dialektem (jedním z jihoněmeckých dialektů) německého jazyka. Historickou oblast na jihu Německa, kde většina obyvatel mluví tímto dialektem, nazývají Švábia (něm. Schwabenland).
Když Šeibani umřel, v zemích, které zanechal svému bratrovi Bátú-Sagin-chán, zůstalo bohaté potomstvo, mezi nimiž byl i Kučum-chán, poslední z rodu Šeibani, který vládl v zemi Turan. Vládl 40 let a ve stáří úplně oslepl. Tehdy v roce 1003 (1595) Russi vstoupili do jeho země, odkud on byl nucen se zachránit útěkem. Od tehdy, od těch časů pak převzali Turan Russi a Kučum-chán zemřel v zemi Markattů.
Když zemřel Mengu-Timur-chán, následnictví se dostalo jeho třetímu synovi Fjulatovi. Ten měl syny Daulat-šejch-Oglana a Arab-Šacha, kteří si rozdělili následnictví. V létě žili na březích Jaidžika a v zimě Sira. Daulat-šejch-Oglan měl jednoho syna jménem Abulgai-chán, který se choval strašně ke všem svým sousedům, a ten měl 11 synů, z nichž nejstarší byl Šabadach-sultan. Ten měl dva syny – starší se jmenoval Mohamed přezdívaný Šabacht a mladší Mohamed-sultan. Ten pak měl syna jménem Obeit-chán, který vládl ve Velké Bucharii.
Druhý syn Abulgair-chána se jmenoval Hodža-Mohamet, ale Usbeci mu říkali Hodža Amtintak, a to proto, že byl velmi hloupý. Jeho syn Čanibek byl také hlupák. A syn Čanibeka Iskander-chán byl stejně tupý jako jeho otec a děd. Byl však pobožný a zabýval se pouze sokolnictvím. Jeho vnuk Abdulmomin-chán byl z rodu Šeibani-chána poslední.
Po dvou generacích se žezlo vlády dostalo do rukou velké naděje - Timura-šejch-chána, ale ten žil jen velmi krátce, neboť Kalmaci v počtu dvou tisíc vojáků napadli jeho zemi, zbořili mnoho sídel a zajali velké množství jeho poddaných. Když se o tom Timur-šejch-chán dozvěděl, napadl Kalmaky a s chrabrostí hodnou většího štěstí ztratil život spolu se všemi svými vojáky. Zemřel v květu mládí, aniž by po sobě zanechal dědice.
A tak mnozí z jeho poddaných odešli k jiným princům, jen vdova, jsouc těhotná, o čemž však nikdo nevěděl, zůstala s několika Ujgury, kteří ji původně chtěli také opustit, ale řekli, že by neodešli, kdyby alespoň nějaká nevolnice zůstala od chána těhotná. Tehdy vdova prozradila, že ona sama čeká již tři měsíce chánovo dítě. A tak ji Ujgurové neopustili.
Když se o tom dozvěděli Najmanové, zůstali tam, kde byli, a čekali, koho vdova porodí – syna, nebo dceru. Narodil se syn, kterému dali jméno Jadigar. Ujgurové poslali k Naimanům posla s touto zprávou a ti se tak zaradovali, že posla obdarovali černým koněm a sami se vrátili do poddanství mladého vládce. Po jejich návratu jim Ujgurové přenechali levou stranu. Od těch dob se stalo zvykem, že když se Najmani setkali s Ujgury, vždy si zabírali levou stranu. (Mohamedáni byli pokládáni za vážené, a tak se jim dostávalo cti sedět u stolu vždy po levé ruce pána domu.) A po všechny časy pak veškeré generace zůstávaly vždy neochvějně věrné svému gosudarovi.
