Jeden ze čtenářů mých předchozích článků o chrámech stojících na křížích, podzemních tunelech a starých těžebních činnostech mě požádal, abych se podíval, čím byly v minulosti staré kostely v okolí Trebině v Bosně a Hercegovině, co se pod nimi skrývá a proč je jich zde tolik.Řeč je o těchto malebných místech:
Takový svůj výzkum vždy začínám technologií dálkového průzkumu SGT DZ ((спинорно-голографическая технология дистанционного зондирования - spin-holografická technologie dálkového průzkumu) za pomoci satelitních snímků, kdy hodnotím, co se skrývá v útrobách vyšetřovaného místa. Snažím se zjistit, zda se zde nenacházejí ložiska uhlovodíků a rud. A pokud nějaká existují, pak zjišťuji, zda tu byla v minulosti prováděna podzemní těžba. Pokud se nad šachtami starověkých dolů nachází větší množství starých kostelů (Древние истоки старинной металлургии села Истье, Звенигородского городища подноготное), nejprve zkontroluji právě ty. A pak pomocí metody dotazování informací začnu stanovovat chronologii událostí (výstavbu, zničení, obnovení) souvisejících s kontrolovaným objektem. O tom, jak se to v praxi provádí, jsem psal už v článcích Неизвестное прошлое Миасса a zde Хронологические путешествия в Крыму. Часть 1. Пантикапей. V tomto případě jsem provedl i průzkum na toto téma, zda tyto budovy byly vždy kultovní.
V první řadě se onen čtenář zajímal o tyto trosky kostela svatých Konstantina a Heleny (kostel Svetog Tsar Constantine a Tsaritsa Helene v Gomianim).
Podle archeologů zde všechny nálezy naznačují, že kostel byl původně postaven minimálně ve 4. století. Především proto, že zřejmě v průběhu vykopávek tu byla nalezena mince s obrazem cara Konstantina z tohoto století. Poté byla stavba v souvislosti s nejrůznějšími událostmi mnohokrát přestavována. Na následující fotografii převzaté ze stránky na Facebooku je zřejmý velký počet hrobů z různých století, které byly objeveny během vykopávek po odstranění asi 1 metru půdy.
Mechanismus formování této zóny je v takových případech docela typický. Je spojen s průnikem tektonických poruch. Atmosférické srážky prosakující skrz ně postupně vytvářely přírodní hydroizolaci z hlíny, kterou s sebou nesly. Poté se nad touto hydroizolací táhnoucí se pod propustnými zlomovými zónami vytvořily čočky podzemních vod. Dnes je voda v hloubce 10,5 ÷ 14,5 m. Současně je jasně vidět, že při přibližování se k podzemním tunelům (o nichž budeme mluvit níže) se tyto čočky zužují a nakonec úplně zmizí. To svědčí o tom, že dutiny těchto podzemních struktur stále propouštějí veškerou podzemní vodu kolem. Stejně jako podzemní vody, které by měly být uloženy v hlubší zlomové zóně, typické pro jakýkoli takový uzel tektonických poruch.
Jak ukázal můj informační průzkum, obyvatelé nedaleké vesnice v minulosti používali vodu právě z této studny na východním okraji. Byla vykopána v roce 1686. Pokud by se dnes rozhodli vrtat studnu, bylo by toto místo slibné i nyní. Pouze by vrtání nemělo být hlubší než 15 m. V opačném případě by totiž podzemní voda mohla proniknout do nižší suché zlomové zóny.
Autor tuto technologii dálkového průzkumu v poslední době široce používá při řešení různých provozních problémů své společnosti GeoMethod, včetně problému hledání podzemní vody a výběru nejslibnějších míst pro vrtání. Jeden z příkladů velmi úspěšného řešení tohoto problému s předběžným využitím této technologie je uveden ve „Zprávě o výsledcích geofyzikální práce v lokalitě v obci Bolšoje Balandino“. Dříve obyvatelé této vesnice vždy měli velké problémy s vodou. Níže uvedená fotografie ukazuje místo vybrané pro studnu,
Mechanismus formování této zóny je v takových případech docela typický. Je spojen s průnikem tektonických poruch. Atmosférické srážky prosakující skrz ně postupně vytvářely přírodní hydroizolaci z hlíny, kterou s sebou nesly. Poté se nad touto hydroizolací táhnoucí se pod propustnými zlomovými zónami vytvořily čočky podzemních vod. Dnes je voda v hloubce 10,5 ÷ 14,5 m. Současně je jasně vidět, že při přibližování se k podzemním tunelům (o nichž budeme mluvit níže) se tyto čočky zužují a nakonec úplně zmizí. To svědčí o tom, že dutiny těchto podzemních struktur stále propouštějí veškerou podzemní vodu kolem. Stejně jako podzemní vody, které by měly být uloženy v hlubší zlomové zóně, typické pro jakýkoli takový uzel tektonických poruch.
Jak ukázal můj informační průzkum, obyvatelé nedaleké vesnice v minulosti používali vodu právě z této studny na východním okraji. Byla vykopána v roce 1686. Pokud by se dnes rozhodli vrtat studnu, bylo by toto místo slibné i nyní. Pouze by vrtání nemělo být hlubší než 15 m. V opačném případě by totiž podzemní voda mohla proniknout do nižší suché zlomové zóny.
Autor tuto technologii dálkového průzkumu v poslední době široce používá při řešení různých provozních problémů své společnosti GeoMethod, včetně problému hledání podzemní vody a výběru nejslibnějších míst pro vrtání. Jeden z příkladů velmi úspěšného řešení tohoto problému s předběžným využitím této technologie je uveden ve „Zprávě o výsledcích geofyzikální práce v lokalitě v obci Bolšoje Balandino“. Dříve obyvatelé této vesnice vždy měli velké problémy s vodou. Níže uvedená fotografie ukazuje místo vybrané pro studnu,
a vrtání studny prokázalo vynikající výsledek.
Ale vraťme se ke stavbě, jejíž ruiny jsou na fotografiích nahoře. Z informačního průzkumu vyplynulo, že byla postavena v roce 1605 a byla původně používána pro průmyslové účely. S největší pravděpodobností jako elektrárna, protože byla umístěna nad křížem přímek s lineárními anomáliemi tvořenými tektonickými poruchami (červené čáry) a byla orientována svými osami podél jejich směru. Stavba tu pak stála až do roku 1674. V té době začaly po celé Zemi nějaké války, doprovázené velmi silným bombardováním. Existuje předpoklad, že po něm následující přírodní katastrofy byly jeho důsledkem. Lidé se tehdy „zakopávali“ pod zem, masově budovali podzemní struktury využívajíce nějaký druh vysoce technologických těžebních mechanismů. Typický průměr tunelů kruhového průřezu byl v té době asi 3,6 m.
I v této oblasti byl vytvořen celý systém podzemních chodeb. A hned pod tímto místem je křižovatka transportních magistrál s odbočkami. Přímo pod budovou v hloubce intervalu 34 - 39 m je podzemní komora o rozměrech 7 x 4,5 m, ze které vedl nějaký technologický výstup na povrch. Dnes se šachtová dutina této šachty zachovala v hloubkovém intervalu 4,5 - 40 m. Možná sloužila především jako ventilační kanál. Charakteristická poloha a orientace budovy podél směru lineárních anomálií nad křížem průniku tektonických poruch také ukazuje, že zde byly nějaké konstrukce ke snímání přirozeného elektrického potenciálu ze zlomů a přenášely spotřebitelům zesílený stejnosměrný elektrický proud. Informace k tomuto tématu byly také v publikacích: Тайны Джусинского колчеданно-полиметаллического месторождения, Звенигородского городища подноготное.
Tento dopravní uzel byl vytvořen v 17. století, zřejmě pro přístup k daleko starším podzemním magistrálám, jejichž několik linií prochází tímto územím. Některé z těchto dálnic, jejichž tunely mají průměr asi 5,8 m, protínají celé kontinenty od jednoho konce do druhého. A zde byly pozdější daleko menší tunely prostě zabudovány do tohoto starého dálničního systému, který, soudě podle velikosti těchto struktur, byl postaven velmi rozvinutou civilizací obrů s průměrnou výškou asi 4,5 m, téměř zcela zničenou v důsledku globálních katastrofických událostí koncem 15. století
Katastrofy toho období vedly k radikálním změnám atmosférického tlaku a klimatu obecně, k tvorbě ledovců na pólech a permafrostu na Sibiři a v Severní Americe. A po posledním vzestupu hladin oceánů a moří o asi 150 m se pobřežní města této velkolepé civilizace (která se nyní nazývá antická) octla pod vodou na nově vytvořené kontinentální šelfové zóně. Mnoho z těchto transkontinentálních dálnic končí na okraji šelfů. Jejich uzly a smyčky zde, a někdy obrovské pravoúhlé podzemní dutiny (pravděpodobně dávné podzemní stanice) na koncích dálnic, bezpochyby naznačují umístění starověkých ztracených pobřežních měst. Nejbližší příklad toho, co bylo řečeno, na šelfu Jaderského moře, je uveden níže:
Na tomto místě (zátoka Tiha jihovýchodně od Dubrovníku) jsou výše uvedené známky zatopeného starobylého města, jehož název, pokud je vyjádřen moderními ruskými písmeny, podle výsledků informačního průzkumu ukázal „ХЯШ-ЯСХОЙ“. Ale podrobnější příběh o tomto pro mnohé vzrušujícím tématu přijde někdy později. Prozatím se vraťme ke starému kostelu.
Z informačního průzkumu vyplynulo, že v roce 1744 byla tato stavba, částečně z dochovaných fragmentů předchozí budovy, obnovena. A až do roku 1824 se používala jako kultovní místo. V tom roce došlo k další katastrofě, zjevně spojené s pádem fragmentů komety Biela. A pak, téměř po celé 19. století, každých 6,6 let (období oběžné dráhy komety), docházelo k meteorickým dešťům a občas padala z nebe hlína. Podle Wikipedie byla například 27. listopadu 1872 pozorována hojná meteorická sprcha (3000 meteorů za hodinu).
V roce 1857 byla tato budova znova obnovena a byla používána jako předtím, jako kultovní místo až do roku 1895, kdy se v důsledku nějakého vnějšího vlivu znovu rozpadla. A pak už ji čas postupně přivedl do dnešního žalostného stavu.
Ale ne všechny tyto struktury zde měly stejně smutný osud. Směrem k severu sousedící pravoslavný kostelík Svetog Georgiha - Ђurђеvica, jehož budova byla podle údajů, které jsem obdržel, ve své současné podobě vybudována v roce 1807, září na fotografii zcela obnoven.
Poprvé zde však bylo něco postaveno už v roce 1597. A při volbě umístění byl bezpochyby rozhodující průnik lineárních anomálií nad tektonickými poruchami. To může také naznačovat jeho původní technický účel. Pod budovou se v hloubce 3,5 - 5,3 m nachází izolovaná dutina zcela odříznutá od podzemních chodeb. A zdá se, že dnes o tomto sklepě nikdo nic neví.
V roce 1663 byla tato budova zničena a v roce 1676 opět obnovena, částečně ze suti předchozí stavby, a stála tu až do roku 1774. V této době probíhala u nás neznámá válka mezi romanovským Ruskem a vojsky nějakého státního celku, existujícího v Povolží, na Uralu a na Sibiři, skrytá v oficiální historii pod názvem "rolnická válka" Jemeljana Pugačova. A tady, na Balkáně, se podle oficiálních údajů pravidelně opakovala povstání proti osmanskému jhu. Tato budova, která byla obnovena v roce 1807 do své současné podoby, byla dále využívána jako kultovní budova.
Severněji od tohoto kostela je mezi fotografiemi Minexových apartmánů na Google Earth níže uvedená fotografie. Není zcela jasné, zda se vztahuje k tomuto objektu. Z informačního průzkumu však vyplynulo, že stavba uvedená na fotografii byla postavena v letech 1683 - 1687, erby byly vyrobeny v roce 1686 a basreliéf až v roce 1696. Dále se ukázalo, že nápis na dveřní desce byl vytvořen až v roce 1907. Kolegové badatelé po naší skutečné minulosti navrhli, že v překladu z latiny to s největší pravděpodobností znamená: „Kostel Zvěstování Panny Marie“. Pokud průzkum uvedl správná data, pak to může ukazovat na dobu, kdy křesťanské téma začalo být přiřazováno osobě zobrazené na takových reliéfech.
Kostel sv. Klementa v Mostaћimu má svůj současný vzhled od roku 1808.
Poprvé zde bylo něco postaveno v roce 1587. Při výběru tohoto místa se také naprosto přesně zaměřili na průnik lineárních anomálií nad tektonickými poruchami. Můj průzkum zde potvrzuje původní technický účel tohoto objektu. V roce 1674 byla budova vystavena jakémusi poničení. V roce 1683 byla obnovena a do roku 1773 opět využívána k technickým účelům. Bez velkého poškození, ale bez vlastníka, zůstala tato budova až do roku 1808. Od té doby s přerušeními v letech 1813 - 1815 a 1824 - 1853 slouží dodnes náboženským účelům. Pod budovou je v hloubce 3,2 - 5,0 m od úrovně podlahy izolovaná dutina, která není spojena s jiným podzemními chodbami. A zdá se, že ani o ní nikdo neví.
Kostel sv. Klementa na Dražindolu. I zde bylo toto zařízení poprvé postaveno v roce 1587 na křižovatce lineárních anomálií nad tektonickými poruchami, a to k technickým účelům. Současné zdi jsou z roku 1713. Jako kostel se používá od roku 1876.
I pod touto budovou je v hloubce 3,8 – 5,3 m pod úrovní terénu izolovaná dutina, o níž se dnes neví a která nemá v podzemí s ničím jiným žádné spojení.
A zde je kostel sv. Kozmy a Damijana. Byl postaven v roce 1654 na troskách dřívější stavby nad šachtou rudného dolu.
V tomto místě je také průnik lineárních anomálií nad tektonickými poruchami. Od šachty tohoto dolu začaly podzemní práce zahájené hlavně v 17. století. I když nějaká těžba rudy tu byla už v 15. století. Za budovou je vidět svah jednoho z podivných kopců, které jsou v této oblasti časté. Podle této fotografie to vypadá, že jsou nakupeny z poměrně velkých kamenů. Dálkový výzkum ukázal, že tyto kopce nejsou přírodními objekty, ale jsou to odvaly hornin vytěžených svislými šachtami dolu, které jsou pod každým z těchto kopců.
Moje hypotéza, že i sousední poměrně velké kopce jsou stopami starých grandiózních těžebních aktivit (skládky tohoto měřítka se nacházejí také na našem Dálném východě), však nebyly potvrzeny ani přímým průzkumem, ani následující fotografií, která okamžitě rozptýlila pochybnosti. Sklon mohutných vrstev zde jednoznačně indikuje přirozenou tektonickou aktivitu během jejich formování, která vytvořila tuto vrstevnatost, a pak poruchy (reverzní poruchy) podél zlomů v blocích fundamentu.
Podezření vyvolal i tento obrovský kopec uprostřed údolí, na jehož úpatí je vesnice Pridvorci. Nejedná se tu o skládku daleko většího prastarého těžebního provozu?
A kontrola potvrdila, že se pod ním skutečně nachází systém podzemních děl, pomocí kterého byla dříve prováděna těžba rudného ložiska. Není to tak starobylé, pouze 17. století, kdy už nedokázali dělat odvaly takové velikosti. A pokud budou na svazích tohoto kopce objeveny nějaké vyvřeliny se stopami hydrotermálních změn, pak tu jsou s největší pravděpodobností vysypány z vrcholu pouze vrstvy sedimentárních metamorfovaných hornin, z nichž jsou složeny všechny okolní kopce. A na vrchol se tyto horniny dostaly šachtami dolu, který se nachází téměř na samém vrcholu.
Těžba byla prováděna pouze v severovýchodní části tohoto systému podzemních děl, ležícího uvnitř průniků hlubinných fluidů vyznačených modrou linií. Přesnou polohu a velikost těla rudy zatím nebudu uvádět. Zbývající část podzemních tunelů jsou přístupové cesty do šachty tohoto dolu, ale i do sousedních.
Studie tohoto území tak opět potvrdila existenci velmi rozvinutého těžebního průmyslu v minulosti. Navíc v 17. století byl už rozsah těžební činnosti mnohem skromnější než v období před katastrofou o několik století dříve. 200 let po katastrofě zřejmě došlo k částečné obnově vyspělých technologií předchozí civilizace, a to díky jejich popisům a ukázkám produktů z předchozí průmyslové výroby někde dodnes zachovaných. Ve starých důlních dílech byly s největší pravděpodobností nalezeny důlní stroje a zařízení. A díky dokončeným energetickým zařízením, která se někde dochovala, byly získány i znalosti o jednoduchých a účinných zdrojích energie. Místa pro tyto struktury byla vybrána přesně na průsečících lineárních anomálií tvořených tektonickými poruchami právě kvůli získávání elektřiny z těchto přírodních zdrojů pomocí nějakých technických zařízení. Dříve, když jsem o takových možnostech psal (Chrámy stojí na křížích, část 1, Chrámy stojí na křížích, část 2), jsem o tom zatím měl jen podezření.
Po několika válečných událostech, ke kterým došlo na konci 17. století a které byly doprovázeny přírodními katastrofami, se nashromážděné znalosti z velké části ztratily a účel rozptýlených ruin energetických struktur byl zapomenut. Při obnově těchto poněkud neobvyklých staveb v 18. – 19. století si je přeživší populace začala přizpůsobovat pro své náboženské účely. Úroveň těžební činnosti v té době degradovala. To naznačují i důkazy, které jsem našel jinde. V tomto konkrétním odvětví se projevil značný diletantismus.
Někdo se může ptát, proč se všechny tyto budovy, které se později staly kostely, začaly původně na těchto místech stavět právě v 16. až 17. století. Proč se stalo, že zde předtím žádné budovy nebyly. Myslím, že odpověď je zřejmá. Dříve takové objekty byly z velké části stavěny v rovinatých oblastech poblíž pobřeží moří. Ale po globální katastrofě na konci 15. století, kdy hladina moře stoupla o 150 metrů, začala nová populace, která se zde objevila, osídlovat spíše horské oblasti, které byly dříve ekonomicky méně rozvinuté. Ačkoliv odbočka ze starodávných podzemních dálnic s množstvím točivých smyček objevených poblíž města Trebina svědčí o tom, že pod údolím se zde před katastrofou nacházelo nějaké město, dnes z větší části pohřbené pod vrstvami půdy.
Nu a pro skeptiky, kteří pochybují o pravdivosti všeho, co zde bylo řečeno, z toho důvodu, že zde uvedené informace se vůbec neodrážejí v oficiální historii, uvedu pouze jednu citaci. Je to moje odpověď v jedné z diskusí s profesionálními historiky, kteří sice připouštějí, že nedávná historie je jejich kolegy velmi zkreslována přímo před našima očima, zatímco oni nechtějí ani připustit, že stejně tak se činilo i v minulosti.
"...A čemu mi navrhujete posvátně věřit? Cožpak dnešní historici z různých konkurenčních stran na každém kroku nestydatě falešně neinterpretují události, ke kterým došlo sotva před pár desítkami let? Druhá světová válka je toho živým příkladem, nemluvě o první! A před několika stoletími byli všichni tak křišťálově čistí, že pečlivě a neobjektivně popisovali všechny události světa kolem nich? A čím starobylejší písař je, tím posvátněji musíme věřit všemu co zaznamenal? Cožpak vítězové nikdy dříve nepřepisovali historii ve svůj prospěch?
Promiňte, ale budu trochu drsný. Ne tak... učili mě naši historii, která se přesazovala ze školy na studenta, ale nikdy neviděla skutečný život ani skutečnou produkci. A po přečtení různých knížeček, ve kterých jsou „fakta“ přepisována novou generací „vědců“ od předchozích, nás učí, jak to prý všechno v minulosti bylo. Pomlčím o „vysoce morálním“ obrazu mnoha představitelů této profese, kteří se usadili u mocenských žlabů, v nichž soutěží s těmi minulými. Dokud mi ale neukážou, kde se v jejich fantazijích odrážejí události, jež vedly k pokrytí území několikametrovými vrstvami hlíny u všech budov postavených před první polovinou 19. století; dokud se neobtěžují vypočítat množství cihel potřebných pro stavbu Petrohradu, údajně od nuly, v 18. století a neukáží mi ty cihelny, které byly schopny je vyrobit v takových množstvích; dokud jako dospělým, ne nemyslícím dětem, neřeknou, jak údajně dnešní Mongolové prošli téměř celým kontinentem v milionových armádách, jak krmili své koně, a to nejen v zimě, ale také, kde vzali tolik železa a vyrobili z něj tolik zbraní, a atd..., nechme je jít do mateřské školy i s jejich názory. Tam možná naleznou vděčné uši!“
