Většina z nás si zvykla bezpodmínečně věřit informacím přicházejícím od mužů ozdobených akademickými tituly. Zvláštní důvěry požívají starší muži s šedivými vousy, kulatými brýlemi a podivnými čapkami. Stejně kouzelný efekt mají na publikum respektovaní pánové s lesklými tvářemi kypícími úspěchem a sebedůvěrou, oblečení v drahých oblecích s bezvadnými kravatami
Jak starý jsi, megalite?
Nikoho dokonce ani nenapadne o jejich slovech pochybovat. Příval neznámých termínů, šroubované vyjadřování a kolosální množství slov, jaká běžný člověk v každodenním životě nepoužívá, mají zvláštní hypnotickou sílu. Vědec formulující své myšlenky tak, že mu dav nerozumí, se automaticky staví na roveň bohu. A dav je připraven ho bezpodmínečně uctívat.
Ale pokud této hypnóze nepodlehneme a pokusíme se vniknout do toho, co nám „bohové“ předkládají, pak s překvapením zjišťujeme, že často je cílem těchto projevů posluchače zmást, znejistit a přinutit je uvěřit všemu vyřčenému, dokonce i zjevným nesmyslům. Vezměme například takové vyjádření profesora jisté univerzity pronesené se vševědoucím výrazem ve tváři před desítkami kamer, že vědci stanovili stáří nějaké objevené sochy z mramoru na 1 800 let. Přitom se nám jako obvykle „zapomene“ říci, že před námi je kopie z kopie z kopie starověké antické sochy, a tak to turisté mají za bernou minci.
Nebo jiný fakt. Kdysi dávno, v polovině osmdesátých let minulého století, jsem v jedněch novinách četl článek, kde se líčily protesty společnosti pobouřené krácením financí na restauraci historického dědictví starého Říma. Tehdy mě napadlo: a jakpak je to možné, že to „věčné město“ po tisíciletí stálo, pořád jako nové, ale v dvacátém století se najednou začalo sypat? Pak vyšlo najevo, že vědci to vysvětlili vlivem kyselých dešťů. Prý dříve byla atmosféra čistější, a tak město stálo. Ale s objevením se kotelen, průmyslu a automobilů začala dešťová voda přinášet stavbám ze žuly i pískovce znatelné poškození a obzvlášť trpěl mramor.
Takže pro upřesnění: životnost přírodního mramoru se pohybuje od 150 do 200 let, a to v závislosti na tom, kde přesně byl daný vzorek těžen. Vždyť co je to mramor? Ano, ve skutečnosti jen křída. Specifickým způsobem vytvořený vápenec Ca(CO)3. Kromě toho hoří! Ano, při nežádoucím slinování mění mramor svůj vzorec: CaO + 2H2F = CaF2 + H2O. A CaF2 je fluorid vápenatý a je hořlavý. Navíc při zahřátí také svítí - stejně jako hořící uhlí. Podle názvu tohoto minerálu vznikl termín "fluorescence".
Proto všechny „antické“ sochy z mramoru byly vytvořeny nejdříve v devatenáctém století. Jenže onen učený profesor velmi dobře ví, že nikdo nebude hledat v příručkách, aby si pravdivost jeho slov ověřil. A zde se vtírá další nepříjemná otázka panu profesorovi: A jak vůbec bylo stáří oné sochy zjištěno? Pokud začne hovořit cosi o radiokarbonové metodě, okamžitě mu dejte nedostatečnou a požadujte po vedení jeho univerzity, aby tohoto podvodníka zbavila titulu. Proč?
Stručná informace o stávajících metodách datování
Metody, které skutečně dokážou poskytnout poměrně přesnou odpověď na otázku stáří nalezeného předmětu výzkumu, nám v tomto případě nepomohou. Například metoda dendrochronologického datování je dostatečně přesná, ale v našem případě není použitelná, protože mluvíme o kamenech. Přesněji o minerálech, skalách a sedimentárních horninách. Dendrochronologická metoda, jak je již z názvu zřejmé, slouží k určení stáří dřeva, přesněji kmenů a elementů konstrukce, díky jejichž průřezu je možné upřesnit velikost a počet letokruhů na stromě během jeho života.
Z téhož důvodu nebudu uvádět další metody datování, které se netýkají megalitů. Takže co tu máme dál:
Radioakarbonová metoda je způsob chemicko-fyzikálního datování určeného ke zjištění stáří biologického materiálu na základě poklesu počtu atomů radioaktivního izotopu uhlíku 14C v původně živých objektech.
Nechávám stranou jako nepoužitelnou při datování neorganických materiálů.
Termoluminiscenční metoda je založená na schopnosti některých materiálů (sklo, hlína, keramika, živec, diamanty, kalcity apod.) akumulovat energii ionizujícího záření v průběhu času a poté, když jsou zahřívány, vydávají jej v podobě světelného záření (záblesků). Čím starší je vzorek, tím více záblesků bude zjištěno.
Tuto metodu stejně jako předchozí odmítáme. Zajímají nás totiž kameny, nikoliv biologický materiál a ani střepy a sklo. Kromě toho nepřesnost této metody, a to i podle oficiálních údajů, přesahuje 10 %, stejně jako v případě metody radiokarbonové.
Hydratace skla je jednou z pomocných metod datování geologických objektů a archeologických artefaktů. Platí pro objekty vyrobené z přírodního vulkanického (obsidián) nebo umělého skla. Metoda vychází ze skutečnosti, že povrch skla absorbuje vodu z atmosféry s postupnou tvorbou hydratačního koláče.
Takže zase mimo. Nyní nás nezajímá ani sklo, ani obsidián.
Vady krystalů - jakékoliv stabilní narušení translační symetrie krystalu od ideální periodicity krystalové mřížky. Pokud jde o počet měření, při nichž velikost defektů výrazně překračuje interatomickou vzdálenost, jsou defekty rozděleny na nulové rozměry (bodové), jednorozměrné (lineární), dvourozměrné (plošné) a trojrozměrné (hromadné) vady.
Tato metoda je použitelná, ale dovoluje dosáhnout pouze přibližného období vzniku samotného materiálu, a nikoli výrobku z něj. Proto nelze tuto metodu považovat za spolehlivou při datování výtvorů z přírodního kamene.
Použitelnější metody:
Stratigrafie, která dovoluje datovat artefakty z geologických sedimentů, řeč je především o tzv. "kulturní vrstvě";
Typologie, která zahrnuje srovnávací analýzu podobnosti nově nalezených artefaktů s těmi, které byly nalezeny dříve. Ve skutečnosti je to spíš jako dětská hra "hádej, čemu je podobný tenhle mrak";
Spolehlivost těchto metod je více než pochybná a stěží je lze použít k datování objektů vyrobených z přírodního kamene.
Absolutní metody - založené na jevu radioaktivity chemických prvků: po určitou dobu se jeden izotop prvku mění na jiný. Jelikož poločas rozpadu různých prvků je různý, je možné určit dobu vzniku studovaných hornin. Jedná se o metody jako je draselno-argonová, argono-argonová, cesia-40 atd.
Ovšem ani tyto pokročilé metody neumožňují určit dobu vzniku výrobku z kamene, ale pouze stáří samotného horniny.
Optické datování je fyzická metoda datování založená na určení doby, kdy se minerál naposledy nacházel na světle. Bez komentáře.
Nu a co nám tedy zbylo kromě hlasitých tvrzení vědců? Nic. A tady bychom měli připomenout takové objekty jako například na Popovském ostrově na Uralu, což je krásný příklad toho, jak důležité je znát čas vzniku kamenného výrobku, nikoli kamene samotného.
Ostrov popů
Néjvo-Ruďanka je vesnice v Kirovgradském městském okruhu Sverdlovské oblasti. Kolem ní jsou rozsáhlé močály a uprostřed jednoho z nich je hora s podivným názvem Ostrov popů. Asi vás napadne, jak se může hora nazývat ostrovem. Ale vše bude jasné, pokud člověk pochopí, že bažina mohla být "v dětství" vodní nádrží:
Sverdlovská oblast (57°18'32"N 60°11'23"E). Města v okolí: Jekatěrinburg, Nižnyj Tagil, Kamensk-Uralskyj. Nejbližší vesnice jsou Věrch-Nějvinsk a Nějvo-Ruďjanka. Protéká tam řeka Nějva, takže je jasné, kde se nachází první vesnice a proč jméno druhé je spojeno s rudou. Vždyť je to Ural!
Vesnice byla založena v roce 1762, když Prokofij Děmidov, syn Akinofije a vnuk Nikity, zde založil vodou poháněné železárny a slévárny. Po 7 letech to však prodal Savovi Jakovlevovi, stajně jako další své podniky. Se železem je tu tedy vše jasné. A jak s ostatním? Dochovala se svědectví, že tu byl i žulový lom na hoře Ostrov popů.
Stop!!! Tak hora, nebo ostrov? Prohlížím staré mapy.
Kresba je jen zběžná, ale i tak na ní vidíme výrazné rozdíly! Hora tu není uprostřed bažin, ale existují tu i jezera, která se tu v současnosti nenacházejí. Jezero Gluchje 2 – kdo o něm něco ví? Nikdo z pamětníků o něm neví! Je zřejmé, že proces zanášení jezer a přirozené meliorace se dodnes nezastavily. Takže před 300 lety tu bylo tolik vody, že to bylo ve skutečnosti vnitřní moře a hora byla opravdu ostrovem! Zde je tedy řešení zprvu nesmyslného názvu „HORA OSTROV popů".
Je jasné, že zpočátku bylo možné se na ostrov dostat po vodě, ale nyní jedině pěšky nebo na kole. To znamená, že místo je krajně nevhodné, aby se dnes stejně jako před 250 – 300 lety sem jezdilo pro rudu a kámen. A kdo vlastně tvrdí, že se tam něco dolovalo?
Jsou tu takové podivné kameny, velmi podobné na umělé struktury, ale na Uralu takové najdete ve velkém množství.
Opravdu tu tedy byl lom? Místní regionalisté všem vyprávějí, že až do „vynálezu betonu ve dvacátém století“ se tu lámaly žulové bloky pro výstavbu. První šly v 18. století na stavbu hráze Věrchně-Nějvinského rybníka. Je to možné? Zaprve – před chvílí jsem napsal, že vozit odtud kámen by byl krajně obtížný, časově náročný a nákladný podnik. A zadruhé – oni tu bydleli v chatrčích a hráz rybníka stavěli ze žulových bloků? Je to logické? Hráze se přece vždy stavěly z jednoduchých neopracovaných balvanů promíchaných s úlomky, štěrkem a hlínou, to vše zpevněné dřevem. A kámen tu byl skutečně těžen:
Jenže na co tehdy potřebovali bloky na hráz opracovávat? Nestavěli přece Tadž-Mahal, jen hráz, nádrž na vodu! Budete snad na hřebíky ke stavbě domku na zahradní nářadí dělat laserové gravírování? Takže proč nikdo nepochybuje o tom, že naši pra-pra- pracně tesali stovky žulových bloků na ostrově, odkud je bylo nesmírně obtížné dopravit na souši? A na čem to vůbec měli přepravovat? Na vozech? Jakou nosnost ty jejich tehdejší vozy měly? Projely by vůbec těmi bažinami alespoň prázdné?
Ale nedá se nic dělat, byl to zjevně kámen, co zde bylo těženo, navzdory veškerému zdravému rozumu. Podle této technologie je žula těžena ještě dnes. Vyvrtají se otvory a plát se odlomí. Dříve však vbíjeli klíny dřevěné. Vzniká tu tedy několik otázek:
Jsou ty díry od klínů nebo byly vyvrtány?
Má odpověď – vyvrtané díry.
Druhá otázka: Proč na vzdáleném ostrově uprostřed bažin?
Odpověď není.
Třetí otázka: Kdy tu ten kámen dobývali – v naší době, nebo ještě někdy před námi?
Odpověď není.
Přinejmenším jsme však zjistili, že kámen se tu skutečně dobýval. O tomto faktu nelze pochybovat. Zbývá tedy pouze otázka datování.
Připusťme tedy, že se tu v onu dobu skutečně těžil kámen pro místní potřeby, vynaložili na to obrovské úsilí a prostředky, ale ne v takovém rozsahu, jak by se snad zdálo. A potom… Jak naši současníci postupují se stavbami, které ztratily majitele? Opuštěné domy se rozebírají na cihly a z nich se staví nové chaty a vily. A přesně tak postupovali i naši předkové.
Podívejte se ještě na tyto schůdky:
A na to, co je nad nimi. Co z toho můžeme usoudit?
Závěr je podle mého názoru jen jeden: balvany nahoře, které jsou údajně přirozeného původu, jaksi zázračně naskákaly na bezchybně vytvořenou a mechanickým nástrojem doslova vyřezanou konstrukci schodiště. Část ho zůstala oněmi „palačinkovými“ vrstvami „přírodního“ skalního útvaru nezakrytá. O čem to svědčí? Jedině o tom, že tyto ploché balvan jsou daleko mladší než útvar umělého původu pod nimi.
Přísně řečeno to pravděpodobně není schodiště, ale stopy průmyslové těžby žuly, o níž jsme mluvili už dříve. Na tyto stupně lomu byla pak vrstva po vrstvě vylévána granitová pasta, pohlcujíc je ve svých útrobách, a tuhla. Ony fragmenty daleko starší struktury, které zůstaly nezakryté vrstvami „pasty“, se pak hodily obyvatelům Nějvo-Ruďjanky v nedávné minulosti. Odvezli téměř všechno, co bylo možné bez zvláštní námahy naložit. A to, co bylo příliš velké a těžké pro převoz, rozbíjeli na menší kusy přímo na místě.
Ale nevyvezli všechno. Zde je například úlomek s jasně viditelnými stopami po špičkovém opracování:
Takže k čemu jsme dospěli:
- Kámen se tu dobýval.
- Dobývali ho v různých dobách.
- Dobývalo se za použití technologií rozličné úrovně: jak za pomoci současných, tak i těch, které byly již ztraceny.
Připouštím, že třetí bod je sporný, i když pro mě je to téměř jasné, ale hovořit o tom budeme ještě později. Zatím se ještě poohlédněme kolem.
Co je tohle?
To není nic jiného než jáma opuštěná horníky. Hledání informací o těchto jámách mě přivedlo k docela očekávanému výsledku:
V okolí bylo vždy hodně zlata. Vždyť právě tu byl nalezen první uralský zlatý nugget. Ale na těžbu zlata tehdy byl státní monopol a pozemky předané majitelům podniků podle vlastnického práva mohly být v případě nálezu zlata odebrány státní pokladně. Proto třináctileté Káti Bogdanové, která nuggetu našla, nepoděkovali, ale zbili ji tak krutě, že z toho zešílela.
Brzo po té však, v roce 1812, vláda dovolila majitelům závodů zlato na jejich vlastních pozemcích hledat. A tehdy začal „zlatý“ věk Něvjanského kraje. Za nějakých 10 – 15 let bylo na pozemcích Věrch-Nějvinského závodu otevřeno 45 nalezišť. Ruďjanští obyvatelé tvrdí, že v jejich vesnici je zlato všude a údajně ve své době místní zlatokopové plavili hlínu po úplně celém území kromě země pod kostelem.
Nemálo jam bylo vykopáno i po obvodu močálu Světlovo. Zlato se přátelí se žulou (a na žulovém podloží bývají bažiny!), a tak stopy zlatokopů se nacházejí v roklích, na okrajích bažin i v samotných bažinách, zpravidla zaplněné vodou. V bezprostřední blízkosti od těchto jam jsou pak skládky odpadní hlíny. (Z informačního listu muzea místní historie)
A tento fakt nás staví před zřejmou skutečnost:
Jak v obou Amerikách, tak i na Kolymě, v Nachodce, v Krasnojarsku a v Permu se prakticky jakékoliv místo s megalitickými strukturami shoduje s dosud existujícími nebo už vydolovanými ložisky vzácných a cenných kovů. Jedná se především o platinu, zlato, stříbro a měď. Přitom nezáleží na tom, zda jsou ony megality oficiální vědou považovány za umělého nebo přírodního původu. A to není jen náhoda!
Každopádně vše, o čem tu uvažujeme, nějak souvisí s těžbou nerostů. A tak se musíme zákonitě pokusit rozeznávat struktury vzniklé jako "provozní odpad", tedy skládky, které nevyhnutelně každou těžební činnost doprovázejí. Proto je nutné pochopit, jaké metody byly použity k těžbě. Pak mnoho otázek zmizí samo. Ale řeč o tom nás teprve čeká.
