Rovnováha mezi progresivním myšlením a konzervativismem je velmi křehká a nestabilní. Hledání "zlaté střední cesty" mezi nimi není snadné, ale je životně důležité. Vrhat se jedním nebo druhým směrem hrozí nezvratnými důsledky. Konzervativismus vede ke stagnaci, zatímco hledání pravdy falešným způsobem a nadměrnou horlivostí pro zdůraznění podstaty jevů pomocí kontroverzních úsudků vede ke zpátečnictví stejně jako onen přehnaný konzervatismus - svádí badatele ze správné cesty.
Bez axiomů nelze stavět hypotézy a dokládat jejich správnost. Ale bez vzletu myšlenek je nemožné dosáhnout objevů. To je začarovaný kruh, v němž uvízla moderní věda. Bylo vytvořeno příliš mnoho dogmat, která nenechala šance průlomovým objevům, jako je elektřina nebo rádiové vlny. Nic zásadně nového nebylo objeveno již dvě stě let. Vše, co se nyní vydává za objevy a vynálezy, jsou ve skutečnosti inovace dlouho známých objevů. Dokonce i ty informační technologie.
V řadě oblastí znalostí jsou pozorovány jevy, které vypovídají spíše o degradaci, než o pokroku. V nemalé míře se to stalo, "díky" rozdělení vědy na odvětví a pododvětví. Lékař, který neví nic o mechanice, je pro pacienty nebezpečný. Geolog, který staví své bádání na lživé teorii evoluce druhů, se sotva liší od astrologa. Právě tyto jevy vedly k tomu, že oficiální věda zcela ignoruje objekty, jako jsou některé izolované skalní masívy - „zbytky“ (v ruštině "останцы" [ostanci], u nás se používají výrazy jako "stojany", "svědecké vrchy" nebo někdy nesprávně megality; o tom později - pozn. překl.)
Lidé, kteří nemají speciální vzdělání v takových oborech, jako je tektonika, vulkanologie, geologie, petrologie, věda o půdě a mineralogie vnímají na intuitivní úrovni megalitové objekty jako výtvory rozumu. Ti, kdo si zvolili konzervativní přístup, velmi rychle zapudí neurčité pocity a s mávnutím ruky říkají: "No vidíte! Skoro jsem uvěřil, že to vytvořil člověk. Ale vypadá to tak, co?"
Ale romantici, kteří nejsou zvyklí stříhat křídla své fantazie, zvolají s patosem: "Tam! Říkal jsem to! To obři z dávné civilizace, Hyperborejci, nám tu zanechali svůj chrám. Jejich kněží tu určitě komunikovali se vzdálenou planetou, odkud přišli na Zemi."
Samozřejmě, první i druzí vypadají stejně směšně. Ale daleko horší je, že zatímco si geologové dělají z nadšenců legraci, ztrácíme každoročně navždy několik velmi cenných megalitických lokalit. A to je opravdový zločin! Je trestuhodnou krátkozrakostí utrácet peníze na studium egyptských pyramid, které nezmizí, zatímco se poblíž Vyborgu rozbíjejí kamenné kvádry fantastické velikosti, s jasnými stopami umělého zpracování žuly. Proč? Na prodej do Finska. Je to úplně stejné, jako by člověk prodával své vlastní orgány! A věda to schvaluje...
Problémem je však i další aspekt. Není to jen krátkozrakost a profesionální neschopnost našich vědců. Za roky studia této otázky jsem se musel několikrát vypořádat s fakty, která výmluvně svědčila o úmyslném utajování informací oficiální vědou a veřejnými orgány. Nemohu dokázat, že existuje mezinárodní spiknutí, ale nemohu ani vyloučit verzi, že vládní a nevládní organizace, které zastřešuje UNESCO, se dohodly na koordinaci společného úsilí zdiskreditovat všechny dříve prováděné výzkumy megalitických lokalit a nedopustit výzkumy nové.
A důvodů pro takové podezření je víc než dost. Poprvé mě tato myšlenka napadla už dávno, když jsem se poprvé setkal s A. Skljarovem. Jeho reakce na mé prohlášení o kriminální nedbalosti ruské oficiální vědy ve vztahu k tématům našeho společného zájmu mě prostě ohromila. Zkráceně to vyznělo ve smyslu: - Zapomeň, nepleť se do toho, neubliž si!
Byla to jen maličká epizoda, která by zůstala epizodou, kdyby nebyla jen první v celé sérii podobných. Dvakrát mi bylo navrženo, abych přestal s kritikou. Velmi podivný byl však poslední případ, kdy jsem dostal další varovný e-mail z jasně neexistující adresy. Mávl jsem nad ním rukou a dopis zavřel, abych pokračoval v dalším čtení. Jaké však bylo mé překvapení, když přímo před mýma očima přečtený výhružný dopis sám zmizel ze seznamu, jako by tam nikdy nebyl. Hledání ve všech složkách e-mailové schránky nepřineslo žádné výsledky. Je zřejmé, že jsem narazil na neznámou technologii, se kterou se přečtené dopisy samy zničily a nezanechaly po své existenci stopu. Pak mi bylo jasné, že běžný obyvatel takové technologie nemůže mít.
Otázkám kontroly nešíření informací o skutečné povaze vzniku megalitů oficiálně vysvětlovaných jako dílo přírody se tedy nezabývají obyčejní kluci, ale někdo, kdo je ve spojení s velmi mocnými silami. Jakými, nezbývá než se dohadovat.
A tak bylo jasné, že podezření není bezpředmětné. A když už tomu tak je, pak smysl řešení tohoto problému je důležitější než kdy jindy. Jsme na správné cestě. Ano, nemáme dostatek odborníků, nástrojů, přístup k databázím a triviální fondy pro provádění seriózního výzkumu. Ale copak to někdy bylo rozhodujícím faktorem? Ne, to nebylo. Proto i já a moji přátelé a kolegové po celém světě nezávisle pokračujeme v rozhrabávání hromad lží a podvodů a nadále shromažďujeme a systematizujeme informace o tzv. "Zbytcích".
Jednou přijde den, kdy shromážděná data umožní vytvořit ne-li institut, pak alespoň laboratoř, která začne studovat megality na přísně vědecké bázi, a nikoli na základě amatérského nadšení a zvědavosti. Do té doby neexistuje žádná organizační síla schopná oponovat oficiální vědě, a tak nezbývá než dělat to, co předtím: hromadit a systematizovat. A podělit se o své poznatky s veřejností v naději, že zájem o tento problém poroste ještě více, a neposkytovat informace již nebude možné.
Prvním materiálem o megalitických objektech byl můj článek o zbytcích v Armanském průsmyku u Magadanu: "Machu Picchu a Magadan - města dvojčata".
Pokračovat chci vyprávěním o místě, které se nachází v Kazachstánu.
Národní park Bajanaul je národním parkem v Kazachstánské republice, který se nachází na jihu Pavlodaru (rajon Bajanaulský), 140 km od průmyslově vyspělého města Ekibastuz, na okraji centrální kazašské pahorkatiny. Je to jedna z nejzachovalejších přírodních oblastí Kazachstánu.
Národní park láká všechny zvědavé, aby se podívali na hlavní zajímavosti - jezero Žasybaj a Torajgyr. Jezero Žasybaj je jedno z nejoblíbenějších míst pro turisty. Voda v tomto jezeře je křišťálově čistá a pláž je chráněna dvěma nevysokými horami. Turistům se nabízí nejen výlet, ale také možnost ubytovat se v turistické základně nebo v rekreačním objektu na území národního parku.
Park byl založen v roce 1985 jako první národní park v Kazachstánu. Důvodem pro vytvoření parku byla nutnost zachovat a obnovit přírodní flóru a faunu Bajanaulského horského masívu. Celková rozloha parku je 68 453 hektarů.
Největším jezerem je Sabyndykol (Sabyndykel znamená doslova "mýdlové jezero"). Jezero je tak pojmenováno kvůli své zvláštní měkké vodě, doslova jako mýdlo na dotyk. Podle legendy si své nádherné vlasy v jezeře myla krasavice Bajan a spadlo jí tam mýdlo.
Mezi břehem tohoto jezera a úpatím Bajanaulského pohoří leží městečko Bajanaul, které je okresním centrem Bajanaulského okresu.
Klimaticky to je lázeňská oblast. Perlami parku jsou nejen výše zmíněná jezera Žasybaj a Torajgyr, ale i nezvykle tvarované pohoří. Proto v rekreačních střediscích i dětských ozdravovnách tohoto národního parku každoročně odpočívá více než sto tisíc Kazachů.
Je zřejmé, že vysočina, na které se nachází národní park, v době, kdy existovalo moře Tethys, táhnoucí se od kavkazských hřebenů k Ťan-šanu, mohla být ostrovem a má tedy právo ucházet se o roli legendárního ostrova Bujan. Ostatně v současném názvu tohoto místa je k dispozici i nápověda: - Ba(u)jan – Aul.
Bajan-Aulské hory se táhnou 40 - 50 km od západu na východ a od 20 - 25 km od severu k jihu. Nejvyšší bod je hora Akbet, která dosahuje výšky 1026 m. Tato horsko-lesní oáza o rozloze 450 km² přitahuje turisty svými podivnými skalami (Baba-Jaga, Holub, Bulka, Koňská hlava, Kamenné peřiny,...), krásnými jezery Sabyndykol (rozloha 7,4 km²) a Žasybaj (rozloha 4 km²), jeskyněmi (Aulietas, délka 22 m a Draverta s nástěnnými kresbami, Kuvšin s 3 m vysokým vodopádem) a strmými úzkými soutěskami.
Nic vám to nepřipomíná? Již pokolikáté se v místech s "nádhernými památkami přírodní architektury" setkáváme s horami, které naprosto nepochopitelně připomínají přenosová zařízení. Přesněji parabolické antény dálkového spojení.
Poškození je samozřejmě kolosální, avšak představivost snadno „dotvoří“ původní vzhled „kazachstánského Kailasu“.
Legendy o Tartárii, která se propadla pod zem, tu dostávají viditelné rysy. A není to jen v ničivém dopadu přirozené eroze trvající po miliony let, jako spíš v úloze katastrofických procesů, které vedly ke změnám nejen v konturách kontinentů, ale také výšek zemského reliéfu. Hory se změnily na kamenité plošiny, mořské dno se zvedlo a ztuhlo do téměř vertikálně čnících pater zkamenělých vrstev usazenin, což můžeme vidět na mnoha místech světa. I v Bajanaulu.
Vesnice Bajanaul byla založena v roce 1826 ruskými kozáky. Prvním atamanem zde byl Nikolaj Potanin, otec budoucího slavného geografa, etnografa, vědce a cestovatele Grigorije Potanina. V roce 1833 usnesením vlády byl vytvořen Bajanaulský okruh. Do konce XIX. století tu už žilo asi 800 ruských obyvatel.
V okrese Bajanaul se narodili: první kazašský akademik Kanyš Satpajev, nejvýznamější vědecký energetik Kazachstánu Šafik Čokin, filozof a spisovatel Mašchur Žusup Kopjejev, první kazašský režisér Šaken Ajmanov. Od čtyř let zde žil kazašský básník Sultanmahmut Torajgirov, po němž bylo později pojmenováno jezero Toraigyr.
Ale vraťme se ke k tomu, proč se o Bajanaul zajímáme my - ke zvláštním skalním útvarům, které najdeme po celém prostoru národního parku.
Geologové říkají, že tyto podivné izolované skalní masivy tu zůstaly po odvátí a odplavení méně stabilních hornin, které je obklopovaly. Zůstaly pak samy ponechány dalšímu vlivu různých exogenních faktorů - zvětrávání, erozi, vlivu vody a podobně. A v zásadě mají pravdu. Před námi jsou skutečně zbytky, a já bych dokonce řekl "zbytky" něčeho. Ne nutně přírodního původu, nebo nejen přirozeného původu.
Proces výskytu "zbytků" je zcela pochopitelný, ale ta díra ve skále vypadá přece jen poněkud nepatřičně. A najdou se poměrně často. Navíc povrch těchto otvorů má přesné opracování, mají pravidelný cylindrický tvar a liší se minerálními složkami od horniny, ve které jsou obsaženy. Osobně pro mě neexistují prakticky žádné pochybnosti o tom, že to jsou skutečné pozůstatky potrubí, které se doslova rozptýlilo do okolního monolitu.
Tato fotografie jasně ukazuje, jak hladina vody v jezerech klesá. Je zřejmé, že ne tak dávno byla velká část komplexu pod vodou. Právě voda dala žule tak zaoblené tvary.
Předpokládané hranice starověkého moře, na jehož břehu se nachází megalitické město, jsou označeny modrou barvou.
Je zřejmé, že dříve se horizontální struktura během tektonického stlačení převrátila a nyní vypadá, jako by ležela na boku. To, co se méně odklonilo od horizontu, je lépe zachováno.
Nepotřebujete moc představivosti, abyste viděli starodávnou zeď, jejíž pravé křídlo se naklonilo a zmizelo v podzemí a tím odhalilo mezeru uprostřed. Přirozená eroze dokončila proces přeměny stavby z megalitických bloků sestavených "plastelínovou" technologii na krajinnu přírodní rezervace.
Geologové říkají, že magma se roztéká a vytváří takovéto vrstvy s různou tloušťkou a pak ztuhne. Potom se na vychladlou vrstvu rozlévá další vrstva lávy, která při ztuhnutí vytvoří další vrstvu. Následně v průběhu času začne hotový vícevrstvý "dort" složený z původních kamenných "koláčů" praskat a vertikální "švy" jsou pak diletanty pokládané za zdivo. A v tom s geology plně souhlasím. Vnější podobnost s cihlovým zdivem by nás neměla plést. Proč tedy tvrdím, že máme před sebou dílo rozumu? O tom ještě bude hodně řečeno, ale o něco později.
Území parku se nachází v Kazašské pahorkatině, která v paleozoiku vznikla jako velká hornatá země a přežila dlouhou historii kontinentálního ničení, a proto má v současnosti relativně malé nadmořské výšky (od 400 do 1027 m nad mořem). Nejvyšším bodem Bajanaulu (1027 m) je hora Akbet. Podle legendy byla pojmenována po dívce Akbet, která z ní skočila, když ji přinutili provdat se za nemilovaného. Z vrcholu hory jsou vidět všechna tři jezera Bajanaulu. Pokud máte rádi horskou turistiku, mohu s jistotou tvrdit, že místní hory vás nezklamou. Skály jsou tu poněkud bizarní - "Baba Jaga", "Kamenné peřiny", "Koňská hlava", "Holub",... A každý z nich je obklopen aureolou legend.
Je poněkud překvapující, že většina původních místních jmen na území dnešního Kazachstánu se nedochovala. Je vidět, že od doby osvojení Turkestánu ruskými kozáky se na mapě Ruské říše objevily nové názvy. Ale nejen to je překvapující. Všechny vtipné názvy skal Bajanaulu se datují do naší doby, do druhé poloviny dvacátého století. Není možné dohledat názvy původní?
Zde vidíme úplně jiný obrázek. Tohle nejsou magmatické horniny, ale spodní sedimenty pískovce. Připomíná to dlouhou existenci moře na území dnešního Kazachstánu. Dlouhou, ale poměrně nedávnou.
Tady nás asi překvapí, že ostance tvoří stěny podobné hradbám, ale je to jen zdání. Stačí předpokládat, že roztavená láva naplnila některé praskliny v měkkých skalách, které byly později zničeny erozí. Nebo láva nevytékala, ale byla vytlačována z nitra země, ale tuto verzi pokládám za nepravděpodobnou, protože v takovém případě by se nemohlo jednat o vznik „palačinkové“ struktury ostanců. Ale... jistá smysluplnost v utváření takových stěn na sebe určitě upozorní. Nejsou rozmístěny chaoticky, jako by to nejspíš vytvořila příroda.
Navíc vrstvy často připomínají spíše "makarony" než "palačinky". Takže vytékaly v proudech, což vyvolává vážné pochybnosti o pravděpodobnosti takového podivného chování lávy při obvyklém výbuchu.
Některé objekty vypadají, jako by byly ještě v polotuhém, pastovitém stavu naplněné do nějakých nádob nebo struktur, které se v průběhu času úplně zhroutily, a zanechaly pouze jejich připomínku v podobě otvorů a jeskyní na ploše vytvrzené hmoty, která se změnila ve skály. Tento předpoklad nám dává právo tvrdit, že když kámen byl v pastovitém stavu, nebyl horký.
Pokud jde o tento obrázek, neexistují žádné otazníky. To je opět pískovec, "pozdrav" od moře Tethys. Samozřejmě nemohl být horký. Proč ne předpokládat, že i zbytky žuly byly původně studenou suspenzí?
Nu, v tomto případě myslím vůbec nemá smysl se dohadovat, je-li tvůrcem tohoto zdiva příroda, či nikoli. Nikdy bychom neměli být jako vědci a zapomínat, že na stejném místě mohly být stopy zanechány různými tvory v různých časových intervalech. Jinak se můžeme dohodnout na tom, že neandrtálci se svými křemíkovými noži opravovali petrolejové lampy. Tak je tomu i v našem konkrétním případě. V Bajanaulu jsou smíšené stopy všech procesů v různých obdobích, takže není možné mluvit o tom, kdy se právě tento úžasný park objevil. Nezjevil se současně. On totiž vzniká i nyní před našima očima.
Proto je na této fotografii ve skutečnosti umělá zeď postavená z kamenů bez použití malty. Jen není třeba hned padat do extrémů a rozhodnout, že to jsou stopy pravěké kultury. Je klidně možné, že se jedná o stopy přítomnosti prvních ruských osadníků v Turkestánu, kteří používali to, co bylo před nimi, a co si přizpůsobili svým vlastním potřebám. Je mnohem snazší zaplnit prostor mezi dvěma skalami s menšími kameny, než vybudovat celou zeď od začátku.
A zde jeden jasný příklad toho, že pasta složená z malého podílu důlních minerálů a svým složením podobná žule zalila nějaký objekt, nádrž, nebo dokonce malou stavbu podobnou tvarem sakrálním budovám, které jsou typické pro jihovýchodní Asii a indický subkontinent. Později se tato struktura úplně rozpadla na prach, ale zkamenělá pasta zůstala s vnitřní dutinou, která přesně opakovala vnější obrysy budovy uvnitř. Koneckonců, jen kámen v našem světě zůstává déle než všechny ostatní materiály, včetně slitin různých kovů. S výjimkou dnešních vysoce trvanlivých kovů, které se nevyskytují v přírodě, a samozřejmě stříbra, zlata a platiny.
Velmi podobné sochám, ale je to jen náhodná podobnost.
A opět to, o čem jsem již mluvil. Tohle není práce kamenického mistra. Toto je zvětrávání kamenného materiálu, méně odolného proti erozi. Z čeho se skládal objekt, který obklopily vrstvy pasty nasycené zrny minerálů, nebudeme nikdy schopni zjistit, protože částice tohoto materiálu, které se mohly zachovat na vnitřních stěnách dutiny, byly dávno odneseny větrem spolu s částí povrchu kamene...
